Neznáme dejiny antifašistického hnutia ANTIFA v Nemecku po roku 1945: Západné veľmoci uprednostňovali v úradoch nacistov, pred antifašistami…

Antifaschistische Aktion (ANTIFA) vznikla v Nemecku a bola vyhlásená Komunistickou stranou Nemecka (KPD). Antifa bola vytvorená kvôli tomu, aby sa jej členovia postavili v uliciach proti teroru, ktorí rozpútali nacistické polovojenské jednotky. Antifa bol pokus zjednotiť všetkých antifašistov z robotníckej triedy a socialistického hnutia z radov komunistov, sociálnych demokratov a ďalších antifašistických ľavicových organizácií a verejnosti, aby tak spoločne čelili teroru nacistov. Hnutie ANTIFA zanechala za sebou inšpiratívne politické dedičstvo. V roku 1945 Hitlerova Tretia ríša ležala fyzicky zničená a politicky vyčerpaná. Základná občianska spoločnosť prestala fungovať v mnohých oblastiach, pretože najmä stredná a vyššia trieda, ktorá podporovala nacizmus si uvedomila, že Hitlerovo „konečné víťazstvo“ bolo fantáziou.

Na ľavej strane boli mnohí komunisti a sociálni demokrati buď priamo zavraždení nacistami, alebo zomreli v nadchádzajúcej vojne. Nepredstaviteľná ľudská a materiálna deštrukcia spôsobená nacistickou vládou zabila milióny ľudí a obrátila nemeckú spoločnosť hore nohami, zničila hnutie pracujúcich a zavraždila väčšinu židovskej populácie. Milióny ľudí, ktorí podporovali, alebo aspoň súhlasili s režimom – vrátane mnohých robotníkov a dokonca aj bývalých socialistov – teraz čelili novému začiatku v neznámej politickej oblasti.

Antifa-Conference-1932

Aj napriek tomu, že v roku 1933 sa nepodarilo zastaviť Hitlera a v nasledujúcich rokoch bolo rozložené celé robotnícke socialistické hnutie, jeho progresívne tradície prežili Hitlera v továrňach priemyselných miest a začali sa aktivizovať hneď po porážke Hitlera. Ako uvádza historik Gareth Dale: Zo všetkých sektorov obyvateľstva, boli priemyselní pracovníci vo veľkých mestách najviac odolní voči nacizmu. Mnoho odborárov a socialistov bolo schopných udržať svoje tradície a presvedčenie, aspoň v nejakej forme, počas nacistickej éry. Odvážna menšina, vrátane asi 150 000 komunistov, sa zúčastnila nelegálneho odporu proti nacizmu. Širšie vrstvy sa vyhýbali nebezpečenstvu, ale dokázali udržiavať hodnoty robotníckeho hnutia nažive medzi skupinami priateľov, na pracoviskách a na sídliskách.

Tieto antifašistické skupiny, ktoré sa regrutovali z vyššie uvedených vrstiev, boli všeobecne nazývané „Antifaschistische Ausschüsse“, „Antifaschistische Kommittees“ alebo dnes známe „Antifaschistische Aktion“ – „Antifa“. Vychádzali z hesiel a orientácie predvojnovej stratégie spoločného frontu a prijali slovo „Antifa“ z posledného pokusu o vytvorenie medzištátnej aliancie medzi komunistickými a sociálno-demokratickými pracovníkmi v roku 1932. Združené ikonické logo, ktoré navrhlo združenie Členov revolučných vizuálnych umelcov Max Keilson a Max Gebhard sa odvtedy stalo jedným z najznámejších symbolov ľavice.

Antifa v Nemecku po porážke nacizmu v roku 1945

Po vojne sa Antifa rozrástla po celej bývalej Tretej ríše, rozdelenej do štyroch okupačných zón, ktoré si rozdelili mocnosti. Bunky Antify vznikli zdanlivo cez noc v desiatkách miest, ktoré sa väčšinou formovali hneď po príchode spojeneckých síl, zatiaľ čo niektorí, ako napríklad skupina vo Wupperteli, sa „oslobodili“ v pouličných bitkách s Hitlerovými loajalistami, ešte pred príchodom Spojencov.

Tieto kruhy neboli samozrejme spontánnymi prípadmi solidarizácie medzi traumatizovanými vojnovými preživšími, ale produktom veteránov Sociálno demokratickej strany (SPD) a Komunistickej strany Nemecka (KPD), ktorí reaktivovali predvolebné siete.

Skupiny Antifa sa vo väčšine miest združovali medzi niekoľkými stovkami až niekoľkými tisíckami aktívnych členov, zatiaľ čo otvorene kritizovaný nedostatok zapojenia mládeže možno pripísať dvanásťročnému nacistickému vzdelávaniu a socializácii, ktoré zničili kedysi rozšírený proletársko-socialistický postoj medzi väčšinou mladých Nemcov. Hoci materiálne potreby vojny a rekonštrukcie začlenili ženy do ekonomického života novými spôsobmi, dominancia mužov, charakteristická pre nemeckú spoločnosť v tej dobe, sa odrazila aj v hnutí Antifa, ktoré tvorilo z veľkej časti (ale nie úplne) muži.

Antifa sa sústredila na kombináciu lovu nacistických zločincov a podzemných nacistických partizánov (takzvaných „vlkolakov“) a praktických problémov týkajúcich sa obyvateľstva. Braunschweigská Antifa napríklad vytlačila dvanásťbodový program, ktorý okrem iného požadoval odstránenie nacistov zo všetkých správnych orgánov a ich okamžitú náhradu za antifašistov, likvidáciu nacistických aktív na zabezpečenie obetí vojny, núdzové zákony na stíhanie miestnych nacistov a obnovenie verejnej zdravotnej služby.

Archívne dokumenty dokazujú, že mnohé organizácie Antify boli ovládané komunistami. Lokálne bunky Antify boli motivované túžbou učiť sa z chýb z roku 1933 a vybudovať nesektárske hnutie pracujúcich, kde budú preklenuté ideové rozdiely. To bolo podporené rozšíreným tvrdením na konci vojny, že hrôzy nacizmu boli výsledkom nestability a nerovnosti kapitalizmu a že pre povojnový poriadok bol potrebný nový, rovnostársky hospodársky systém. Požiadavky na znárodnenie priemyslu a iných ľavicových politických požiadaviek boli silno rozšírené. Dokonca aj nútené manželstvo medzi KPD a SPD v spoločnej strane Socialistickej jednoty (SED) v sovietskych oblastiach Nemecka vychádzalo z tejto nálady a v prvom roku získalo mnoho odporcov nacizmu.

V britskom okupovanom Hamburgu sa v júli 1945 v spoločnej akčnej komisii KPD-SPD s veľkou podporou svojich príslušných členov vyhlásilo: Vôľa spojiť sa s mocnou politickou stranou žije v srdciach miliónov podporovateľov kedysi bojujúcich nemeckých robotníckych strán, ako najvýznamnejší výsledok spoločného utrpenia. Táto túžba je hlboko vrytá do všetkých preživších väzňov z koncentračných táborov, väzníc a inštitúcií gestapa.

Demo_Fahne_AA

Antifa sa tešila rôznym stupňom úspechu v závislosti od zloženia miestneho hnutia a rozsahu priestoru. Napriek formovaniu mimo spojeneckej administratívy a presadzovaniu populárnych politik denacifikácie, proti okupačným silám, ktoré sa usilovali o zmierenie so starými úradmi, nemali vôbec možnosť napadnúť spojeneckú hegemóniu a zastupovať odbojové nemecké skupiny.

Stuttgart bol pozoruhodný prítomnosťou komunistickej strany (opozičníkov)- KPO. Táto skupina okolo bývalých vedúcich predstaviteľov KPD Augusta Thalheimera a Heinricha Brandlera zahrňovala veľké množstvo stredopostavených aktivistov a funkcionárov KPD, činných v strane do roku 1929. Spoločná protinacistická organizácia všetkých pracovníkov v období pred rokom 1933, ktorá bola vytvorená v tomto meste, umožnili upevniť po roku 1945 malú, ale značnú základňu skúsených komunistických kádrov, ktorí sa vyznačovali odporom k tzv. sovietizácii ich strany.

Hoci nikdy nebola masovou organizáciou a iba tieňom svojich štruktúr z pred roka 1933, to čo zostalo z KPO, malo rozhodujúci vplyv na jednotu pracujúcich v tomto meste na dlhé roky po vojne a bolo schopné hrať úlohu v továrňach. Títo aktivisti a ďalší ľudia poskytli mestu jadro schopných odbojárov, ktorí prostredníctvom skúseností pochopili potrebu zjednotiť pracovníkov okolo základných sociálnych požiadaviek. Podobne ako všade inde v Nemecku, bolo hnutie Antifa v Stuttgarte čoskoro neutralizované a zavlečené späť do starých rozporov medzi SPD a KPD, ale v roku 1948 sa opäť objavila povstalecká tradícia mesta a snaha o jednotu v akcii, kedy sa rozšírený hnev pri drastických cenách spustil na celom svete. Generálny štrajk zahŕňal 79 percent pracovnej sily a rozšíril sa na niekoľko ďalších lokalít.

Nemecko sa v roku 1945 stalo základným miestom pre najdlhšiu geopolitickú konfrontáciu v moderných dejinách a nebolo možné, aby fragmenty roztrhnutého socialistického hnutia mohlo ovplyvniť vývoj akýmkoľvek zmysluplným spôsobom. Napriek tomu vyhlásenia a dokumenty z tejto doby odhaľujú tisíce rozhodných antifašistov a socialistov, ktorí si veľmi dobre uvedomovali bezprecedentnú povahu svojho historického momentu a predkladali politickú perspektívu toho, čo zostalo z robotníckej triedy krajiny. Ich existencia vyvracia predstavu, že predvojnová nemecká ľavica bola úplne zničená nacizmom.

Albrecht Lein spomína, že aj neuveriteľne ťažké podmienky, ktorým čelila Antifa, nevyhnutne obmedzila jej politickú perspektívu. Napriek tomu, že pritiahli tisíce socialistov a čoskoro sa posilnili tým, že sa z koncentračných táboroch vrátili komunisti a iní politickí väzni, čím sa nakrátko stali dominantnou politickou silou v mestách ako Braunschweig, nemohli ponúknuť politickú cestu zo sociálnej biedy krajiny.

Lein tvrdí, že neschopnosť pracujúcich poraziť Hitlera a skutočnosť, že sa Nemecko chcelo od neho oslobodiť, viedlo antifašistov k veľmi reaktívnej politike, ktorá dôsledne sledovala bývalých nacistických činiteľov a očisťovala spoločnosť od nacistických spolupracovníkov, ale zanedbávala stavbu vierohodnej vízie „nového Nemecka”.

Neschopnosť Nemcov zapájať sa do masového odporu voči Hitlerovi dokonca ku koncu vojny pochopiteľne demoralizovala ľavicu a otriasla jej vierou v schopnosti más.

Antifa a jej vývoj v západnom Nemecku

Vo francúzskych, britských a amerických zónach Antifa začala ustupovať koncom leta 1945, kde bola marginalizovaná spojeneckými zákazmi jej politickej organizácie. Vedenie sociálnodemokratických demokratov pod Kurtom Schumacherom sa postavilo k západným mocnostiam a do konca roka vrátilo stranu do svojej predvojnovej protikomunistickej línie a rozhodlo, že členstvo SPD je nezlučiteľné s účasťou v hnutí Antifa.

V Stuttgarte Antifa a to, čo zostalo zo starej odborovej štruktúry, od samého začiatku bojovalo proti politickému vplyvu. Staré riaditeľstvo centrálnej odborovej zväzovej federácie ADGB, predvojnovej nemeckej federácie, sa usilovalo obnoviť formalizované pracovné vzťahy v okupovaných zónach, čo by znamenalo aspoň návrat k normálnosti pre nemeckú robotnícku triedu. Toto bolo v rozpore s prístupom Antify, ktorá však pestovala silné väzby s ľavicovými obchodnými správcami a výrobnými komisiami a zvyčajne volala na znárodnenie a kontrolu priemyslu pracujúcimi. Tieto požiadavky v konečnom dôsledku neboli realistické v rozbitej ekonomike obsadenej silnými zahraničnými armádami.

Vyhliadky na stabilitu a stupeň hospodárskeho oživenia v rámci JPD sa jednoducho ukázali ako atraktívnejšie pre pracovníkov nútených vybrať si medzi nimi a zásadným, ale bolestivým bojom, ktorý predložila Antifa.

Antifa ďalej brzdila rozhodnutie Spojencov, najmä Spojených štátov a Británie, spolupracovať s tým, čo zostalo z aparátu nacistického režimu. Antifa sa snažila uväzniť miestnych nacistických vodcov, alebo vyčistiť komunálnu byrokraciu od nacistov, často však boli zastavení okupačnými orgánmi západných mocností, ktoré radšej integrovali funkcionárov starého nacistického režimu do nových, zdanlivo demokratických inštitúcií.

Západné veľmoci presadzovali a spolupracovali s ex-fašistickými funkcionármi, keďže to slúžilo praktickým záujmom udržiavať nemeckú spoločnosť počas ťažkých časov, bez toho, aby pristupovali k opätovnému vzostupu radikálnej ľavice. Potlačený vplyv Antify okupačnými mocnosťami a vyčerpaný zo strany SPD, sa v troch západných okupačných zónach vyparil za menej ako rok. Západonemecká spoločnosť sa stabilizovala, studená vojna polarizovala kontinent a politické sily starého Nemecka v spojenectve so sociálnou demokraciou a rozvíjajúcim sa západným blokom upevnili svoju pozíciu nad krajinou.

Komunisti po vojne prijali vlny nových členov, pretože sa ich prestíž zvýšila vďaka antifašistickému boju a sovietskemu víťazstvu nad Hitlerom a širokému antikapitalistickému boju. Komunistická strana čoskoro prebudovala svoje priemyselné základne a do roku 1946 kontrolovala práve toľko obchodných výborov v ťažko industrializovanej oblasti Ruhr, ako SPD. Vo svojej klasickej štúdii nemeckého robotníckeho hnutia Die deutsche Arbeiterbewegung, nemecký učenec Arno Klönne odhaduje jej celkové členstvo v troch západných zónach okupácie na tristotisíc v roku 1947 a šesťsto tisíc na východe pred založením SED v roku 1946.

 

Po krátkej dobe účasti na povojnových dočasných vládach však spojenci vylúčili komunistov. Strana v roku 1951 vydala dokument o pracovnej stratégii, ktorá zahŕňala agendu proti-sociálnym demokratom a odborovým smerniciam, čo znamenalo výrazný pokles podpory obyvateľov západného Nemecka. V roku 1953 sa komunistom nepodarilo opätovne vstúpiť do parlamentu a v roku 1956 bola KPD zakázaná západonemeckou vládou.

Antifa a jej vývoj vo východnom Nemecku

Antifascist-Rally-Buchenwald-Concentration-Camp-1945

Generalita Červenej armády a sovietska správa vo Východnom Nemecku odmietli spoluprácu so starou nacistickou hierarchiou a povolili, aby Antifa a súvisiace inštitúcie fungovali relatívne slobodne. V priemyselných centrách východného Nemecka, ako napr. Halle (tradičná bašta komunistov), kde pracovné rady vedené KPD mali rozhodujúci vplyv na život v továrňach, boli dostatočne sebavedomé, že v niektorých prípadoch viedli rokovania a polemiky so sovietskymi úradmi. V Drážďanoch sa v máji 1945 vytvorila skupina zhruba osemdesiatich komunistov, sociálnych demokratov a členov ľavicovo-sociálno-demokratickej socialistickej pracovnej strany (SAP). V spolupráci so sovietskymi orgánmi skupina zaistila zbrane zo skladov nemeckej pracovnej fronty a iných nacistických inštitúcií a v prvých povojnových týždňoch zorganizovala potravinový distribučný systém pre obyvateľov mesta.

Skupiny Antify zatkli aj miestnych nacistov a otvorili polievkové kuchyne pre utečencov z východných provincií. Prvoradým cieľom komunistov okolo Ulbrichta bolo začleniť čo najviac členov Antify do štruktúr strany. Zriadenie FDGB v roku 1946 znamenalo začiatok pokusu SED o nadviazanie kontroly nad továrňami. Tieto odbory organizovali východonemeckí pracovníci v súlade so záujmami svojich praktických šéfov, východonemeckého štátu a snažili sa získať lojalitu prostredníctvom schém socialistickej súťaže a dovolenkových balíkov sponzorovaných odbormi.

Členovia Antify boli často volení do FDGB, obchodných komisií, čím sa dlhšie udržiaval ich vplyv na pracoviskách. Niektorí boli integrovaní do strednej úrovne riadenia, zatiaľ čo iní odmietli zradiť svoje princípy a odstúpili, alebo boli z politických dôvodov odvolaní. Po roku 1948 samosprávne orgány Antify zanikli úplne pod vplyvom začleňovania ich členov do štruktúr socialistických inštitúcií a je tiež pravdou, že viacerí členovia Antify boli aj väznení, či ináč perzekuovaní a ich organizácie rozpustené.

Preložené a krátené z www.jacobinmag.com : Autor: Loren Balhorn

 

 

Pred 81 rokmi vypukla občianska vojna v Španielsku: Do boja proti fašizmu sa z celého sveta zmobilizovali tisíce antifašistov

Pred 81 rokmi sa po vzbure v armáde začala občianska vojna v Španielsku, na ktorej čelo sa postavil Franco. Bolo to ešte v predvečer druhej svetovej vojny. Táto vojna ukázala celému svetu, že fašizmus je otvoreným kapitalistickým násilím a že slúži na krvavé potlačenie socialistickej revolúcie a postupný návrat do starých kapitalistických koľají. Podobný scenár i keď už nie vo forme občianskej vojny, ale napríklad vo forme vojenských pučov, či organizovaním kománd smrti. Strany aj odbory vytvorili milície, ktoré bránili republiku proti povstalcom. Povedzme, že na strane republiky a antifašistického tábora stáli členovia rôznych ľavicových republikánskych a demokratických strán, anarchisti z CNT-FAI, trockisti z POUM, komunisti z odborového zväzu UGT a Komunistickej strany Španielska ( pre rôzne ideologické vnímanie bolo aj veľa rozbrojov v samotnom republikánskom tábore, ktoré veľakrát vyústili aj do vzájomného krviprelievania, čo oslabovalo samotnú obranu republiky ).

Za Franca sa postavili nacionalisti, katolícka cirkev, falangisti, karlisti, monarchisti, CEDA atď… Kapitalistické štáty Európy a USA v Španielskej občianskej vojne neintervenovali a nijak nepomohli republikánom a je známe, že dokonca sympatizovali s Francom, zatiaľ čo Taliansko a Nemecko poskytovalo frankistom muníciu a lietadlá V roku 1938 Franco disponoval 213 000 Španielmi, 160 000 Talianmi, 20 000 Nemcami, 50 000 Maurami (Maročania, Arabi a iní) a 7 000 vojakmi z cudzineckej légie Tercio. Na stranu republikánov sa v tom čase postavili len Mexiko a Sovietsky zväz.

Medzinárodná pomoc proletariátu

Politiku neintervencie západných krajín a politiku podpory fašistov zo strany Nemecka a Talianska zmierňovala solidarita pracujúcich a pokrokovej inteligencie z celého sveta, ktorí vytvorili „výbory pomoci republikánskemu Španielsku“, ktoré posielali potraviny, lieky a zdravotnícky personál. Deti bez domova umiestňoval v zahraničných rodinách. Podpora sa prejavovala aj štrajkami dokárskych robotníkov, ktorí odmietali nakladať vojnový materiál pre povstalcov. Konali sa masové demonštrácie na podporu Španielska.

Ľudová pomoc Španielsku prichádzala aj v podobe Interbrigád. Dobrovoľníci skladali túto prísahu: „Som tu, lebo som dobrovoľník, a som pripravený bojovať do poslednej kvapky krvi za záchranu slobody Španielska a slobody celého sveta.“

Medzi prvými dobrovoľníkmi boli antifašisti z Nemecka a Talianska, Poľska a ďalších krajín, kde boli antifašisti prenasledovaní. Ďalší dobrovoľníci prichádzali z Belgicka, Francúzska, Československa, Juhoslávie, Maďarska, Dánska a ďalších krajín. Podľa archívu KSČ pôsobilo v Španielsku spolu 2168 Čechov a Slovákov z rôznych krajín sveta. Celkovo interbrigády podporili okolo 30 000 interbrigadistov z celého sveta.

Málo známa je existencia kontingentu viac ako 1 000 Arabov a moslimov, ktorí bojovali počas španielskej občianskej vojny na strane republikánskej armády. Aj keď je ťažké povedať, koľko z týchto dobrovoľníkov naozaj vyznávalo islam, pravdou je, že ho uvádzajú v spisoch. Prvá národná skupina týchto moslimských/arabských interbrigadistických republikánov boli arabskí Alžírčania, väčšinou komunisti. Dokopy ich bolo okolo 500 z celkového počtu Arabov bojujúcich na strane republiky. Väčšina z týchto mužov bola zaradená neskôr vo Francúzsku, ktoré bolo alžírskym kolonizátorom.

Z Komunistickej strany Palestíny sa do interbrigád prihlásilo okolo 400 bojovníkov. Je potrebné poznamenať, že jeden z hlavných členov vedenia tejto strany, Ali Abdel Khalid, zomrel pri bojoch v Extremadure (Španielsko) v roku 1938. Treťou skupinou boli marockí štátni príslušníci. Tých bolo asi 200. Vyznačovali sa antifašistickým zmýšľaním a preto sa rozhodli vstúpiť do republikánskej armády. K tomu musíme pridať aj marockých zajatcov, frankistických vojakov, ktorí sa neskôr postavili na republikánsku stranu.

Poďme si teda zhrnúť čo sa v podstate stalo

V Španielsku bola v roku 1931 vyhlásená republika, zvíťazila pokroková koalícia, ktorá začala zavádzať znárodňovanie a kolektívne vlastníctvo výrobných prostriedkov – inými slovami – aby národ pracoval pre seba. Odpoveďou na tieto kroky bola fašistická vzbura v armáde, samozrejme za pomoci najreakčnejších majetných kruhov ako aj značnej časti katolíckej cirkvi. Šlo o zachovanie „poriadku“ a „tradičných hodnôt“ – teda našimi slovami o zachovanie starého otrokárskeho poriadku, kde jedni žijú v prepychu z útrap druhých a tvária sa pritom ako „gentlemani“. Šlo o zachovanie tradičných hodnôt neľudského kapitalizmu aj pod zámienkou „Krista a kríža“. Dopomohla tomu aj klasická nacionalistická nenávisť ku komunistom, ľavičiarom a anarchistom:„Viva Espaňa“, kričia nacionalisti a fašisti zo zákopov, ale myslia tým nie ľudové Španielsko, ale Španielsko prehnité, kapitalistické. Španielsko zámožných otrokárov a podrobených otrokov.

Revolúcia napokon boj prehrala a zvíťazila fašistická reakcia, tá úplne otvorene potláčala všetko socialistické, ale aj všetko liberálne. Tento režim sa udržal v Európe až do 70. rokov a nikomu z kapitalistických vládcov neprekážal tak, ako im prekážal socialistický tábor. V rokoch 1936 až 1945 bolo frankistami popravených vyše 400 000 podporovateľov republiky a antifašistov.

Takto to fungovalo v 20. storočí, kedy Západ organizoval a vyzbrojoval fašistické komandá a hoci sa od týchto vlád formálne dištancoval a „nič s ňou nemal“ – jedno bolo isté: Fašisti vždy zachránili kapitalistické právo vlastniť hospodárstvo a nerastné suroviny celých štátov len pre seba, na úkor obyvateľstva žijúceho na území. A keď už bolo všetko zabezpečené a v suchu, tak fašistický režim jednoducho odišiel. Niečo podobné – aj keď sa nejedná o záchranu kapitalizmu pred socializmom, ale len o boj veľmocí o trhy – môžeme vidieť na Ukrajine, kde západné štáty ignorujú otvorené násilie a Ukrajinu chcú pritiahnuť k sebe.

Vzdor-strana práce

19989613_1141742302635837_4111304228629438223_n

19990095_1141742052635862_3882616179121439073_n

9182485_orig

milicianas-de-la-cntfai

 

Hovoria o terore demonštrantov proti G20 v Hamburgu: Tí istí novinári a politici nazývali vyčíňanie demonštrantov na Ukrajine bojom za slobodu a demokraciu…

Novinári, média a politici naprieč celou EÚ hovoria na adresu protestov v Hamburgu počas zasadaní G20 o násilí, nebývalom terore a brutalite ľavicových demonštrantov, ako to bol pokus o prevrat, že také násilie nikdy nezažili… Minister vnútra de Maiziére povedal:.„Brutalita, s akou včera (v piatok) a deň predtým v Hamburgu postupovali extrémne násilní radikáli je nepochopiteľná a škandalózna. To nie sú žiadni demonštranti, to sú zločinci.“ Merkelová vyhlásila, že pre podpaľačstvo a útoky na policajtov podľa nej neexistuje žiadne ospravedlnenie. Kto takto koná, ten sa stavia mimo našu demokratickú spoločnosť.“ Peter Altmaier z CDU sa vyjadril takto: „Teror ľavicových extrémistov v Hamburgu bol odporný a tak zlý, ako teror zo strany pravicových extrémistov a islamistov.“

No a teraz si pripomeňme, ako títo istí novinári, politici a média vypisovali ódy na protesty na Majdane na Ukrajine. Všetci sa predbiehali v tom, ako čo najviac podporiť legitimitu týchto násilných protestov, všade sa písalo a vyhlasovalo ako majú demonštranti na Ukrajine právo zvrhnúť Janukovyčovú vládu, ktorá vzišla z takých istých volieb, ako aj tie ostatné v Európe, ako sa len demonštranti bránia polícii, že ide o demokratické nenásilné protesty, všetci mali plné ústa demokracie, slobody, heroickom ukrajinskom ľude, ktorý sa postavil tyranii…

Naozaj úsmevné, keďže tí istí novinári a politici, ktorí hovoria o terore ľavicových demonštrantov a statočnosti polície v Hamburgu, ktorá mala podľa nich zakročiť tvrdšie, vyhlasovali naopak o Ukrajine, že tam prebieha teror polície a polícia by nemala zasahovať voči davu a ako hrdinsky demonštranti mierovo čelili brutalite a násiliu. Každý kto videl zábery z týchto demonštrácii, na ktorých čele boli neonacistické ukrajinské polovojenské oddiely, ktoré za každú cenu vyvolávali násilie a chaos, podpaľovali policajtov, používali bodné a strelné zbrane a chytených policajtov doslova lynčovali a podpaľovali a radu z nich aj zabili, len krúti hlavami. Celú dobu išlo o násilný prevrat v krajine a aj pri tom všetkom, polícia nedostala rozkaz rozprášiť tieto protesty a zakročiť všetkou silou a v prípadoch útočenia demonštrantov bodnými a strelnými zbraňami, je okamžite povolaná armáda. Na Ukrajine sa tak nestalo a polícia v mnohých prípadoch iba chránila vládne budovy, no ako dobre vieme, nepodarilo sa jej ochrániť ani to.

Vidíte to pokrytectvo, keď títo istí európski politici a novinári tvrdia, že ulica nemá právo zvrhnúť demokraticky zvolenú vládu, ktorá vzišla zo slobodných volieb, hovoria o brutalite a terore demonštrantov v Nemecku, no keď sa toto reálne dialo na Ukrajine, pri zvrhnutí Janukovyčovej vlády, len tak sa predbiehali európski lídri a novinári s legitimizovaním novej pučistickej vlády a všetkého násilia, ktoré sa tam udialo.  Ako by reagovali na ozbrojené demonštrácie vo svojej krajine, to si vieme živo predstaviť… Pri Ukrajine im to samozrejme nevadilo, lebo z geopolitického hľadiska to bol pre nich prevrat, ktorý im náramne vyhovoval. Proruskú kapitalistickú vládu nahradila prozápadná a profašistická vláda a o to, že ide o tak isto skorumpovaných politikov nás presvedčí aj príklad nového prezidenta Ukrajiny Petra Porošenka.

Je tiež úsmevné, že títo istí európski politici, ktorí vykresľujú protesty v Hamburgu ako hotovú apokalypsu a dokonca ju zrovnávajú s vraždením islamistických teroristov, bez mihnutia oka schvaľujú vojenské šialenstvá po celom svete. Schvaľovali rozvrátenie Líbye, Iraku, Afganistanu, Sýrie, Jemenu a mnohých ďalších. Vtedy nehovorili nič o terore a vraždení státisícov ľudí…Hovorili o šírení demokracie a slobody. Média samozrejme ochotne obhajovali tieto vojenské intervencie. Takže dvojaký meter a pokrytectvo funguje na plné obrátky.

Keď sa hnev vlastných občanov prejaví vo vlastných uliciach, ako tomu bolo teraz v Nemecku, keď sa zrazu masovo protestuje proti kapitalizmu, už pre niečo také kapitalistickí politici a novinári nemajú pochopenie. Samozrejme u seba doma nechcú riskovať ukrajinský scenár. Novinári a politici nám už nepovedia, kde sa berie toľko hnevu v demonštrantoch v kapitalistických krajinách, kde sa berie hnev mladých ľudí, ktorí aj takýmto spôsobom vyjadrujú svoj nesúhlas s kapitalizmom. Samozrejme vandalizmus, rabovačky, ničenie majetku veľakrát takých istých nahnevaných pracujúcich, ako tí čo to spravili, nie je v poriadku. Tak isto nie je v poriadku, keď niekto ide demonštrovať len kvôli tomu, aby všetko naokolo ničil, toto vrhá zlé svetlo na samotnú podstatu celého antikapitalistického boja a veľa ľudí to bude vnímať negatívne a samozrejme média a kapitalistickí politici to krásne využijú a budú vyobrazovať antikapitalistickú ľavicu a jej predstaviteľov za vandalov, ktorí všetko ničia a rabujú a vyvolávajú chaos. Čiže doslova hovoria, keď budete ľudia podporovať takýchto, toto čaká našu krajinu. Kto však videl brutálne zásahy nemeckej polície proti pokojným demonštrantom, ani sa nečuduje, že vyvolali takú protiakciu protestujúcich. Nikomu by sa asi nepáčilo, keby vám policajti rozháňali pokojný protest bitím s obuškami hlava nehlava, či striekaním slzotvorných a peprových sprejov do očí. Takéto zákroky polície sa tam diali neustále a to tiež vyvolalo následný odpor protestujúcich. Musíme sa však jasne opýtať, ako je to možné, že v najvyspelejších kapitalistických krajinách vrie takýto masový odpor nesúhlasu s kapitalizmom. To nám jasne hovorí, že kapitalizmus nie je takým ružovým a slobodným zriadením, ale vyvoláva hnev a bezmocnosť čoraz väčšej skupiny ľudí. Média Vám tiež nič nepovedia, že väčšina demonštrácii v Hamburgu proti G20, kde bolo približne stotisíc ľudí, boli pokojné, no napriek tomu proti nim veľakrát brutálne zasiahla polícia a rozbíjala im zhromaždenia. 

Vyvoláva v nich flustráciu, keď si uvedomia fakt, že kapitalistické vlády sú tu na to so svojimi súdmi, policajtmi, armádou, tajnými službami, aby ochránili moc korporácii, oligarchov, bankárov a celú buržoáziu, ktorá bohatne vďaka nášmu vykorisťovaniu. Bohatá elita z roka na rok znásobuje svoje zisky stále viacej a pracujúci sa prepadávajú čoraz nižšie. Prehlbuje sa tzv. pracujúca chudoba a celá ťarcha štátu je na pleciach obyčajných pracujúcich a buržoázia si našla spôsoby, ako zaplatiť do rozpočtu čo najmenej a ako pekne zvyšovať a obracať kapitál po celom svete.

Každý človek, ktorý si uvedomí to, že nám vládne úzka najbohatšia elita, ktorá si môže dovoliť všetko čo len chce, že my tu drieme len na ich blahobyt, sme pre nich doslova iba obyčajnými ľudskými zdrojmi, z ktorých treba čo najviac vymačkať a my sa drieme za mizerné platy, sme zadĺžení na celý život a za všetko len plať a plať… a oligarchia svojimi peniazmi ovláda vlády štátov a diktuje si zákony im prospešné, že voľby sú len fraškou, lebo za každou kapitalistickou stranou stojí niekto mocný, ktorí ťahá v pozadí nitkami, vtedy má asi každý chuť niečo rozmlátiť…

Miroslav Pomajdík- podpredseda Vzdoru-stany práce         

Neznáme križiacke výpravy proti katarom v Európe: Na popud pápeža Innocenta III., križiaci a inkvizícia povraždili približne milión katarov

Prvú zmienku o kataroch máme z polovice 12. storočia. Katari boli tiež známi pod názvom albigénci, podľa mesta Albi, kde vzniklo ich prvé biskupstvo. Katari boli kresťanským zoskupením.  Predpokladá sa, že sú akýmisi pokračovateľmi bogomilov, ktorí pôsobili na Balkáne a ktorých zakladateľom bol pop Bogomil. Katari a bogomili mali vo svojom učení veľmi podobné prvky. Katarskému učeniu sa darilo najviac na juhu Francúzska v oblasti Languedoc. Okrem južného Francúzska boli rozšírení aj v Nemecku a Taliansku. Oblasť Languedoc bola známa svojou náboženskou toleranciou. Na tomto území popri sebe žili v harmónii katolíci, katari a Židia. Všetci sa tešili vzájomnej úcte a tolerancii, čo vo vtedajšej dobe bolo v Európe ojedinelým úkazom, dokonca sa tu nekonali ani žiadne pogromy proti Židom. Katarské hnutie sa rozširovalo aj vďaka svojmu pohŕdaniu materiálnymi statkami a nerestiam, čo bolo vo veľkom kontraste ku katolíckemu duchovenstvu vtedajšej doby, ktoré bolo známe honbou za majetkami, sexuálnymi radovánkami a  pohŕdaním obyčajnými ľuďmi. Toto náboženské hnutie bolo teda logickým vyústením katolíckeho odklonu od pravých náboženských hodnôt. Ich vzostup sa samozrejme stal tŕňom v oku svätej stolici a vtedajšiemu pápežovi Innocentovi III.

Katarské učenie spočívalo v dualistickom nazeraní na svet, ktoré spočívalo v neustálom boji dobra a zla. Honba za materiálnymi statkami, peniaze boli pre nich dielom Satana. Vyznávali asketizmus, život v skromnosti, pokore a chudobe. Taktiež ľudské telo považovali za dielo Satana, v ktorom ale prebýva duša, ktorá je božím výtvorom a preto starostlivosť o ňu je tým najdôležitejším. Neuznávali katolícku hierarchiu, pápeža, množstvo svätých, kríž ako symbol kresťanstva, lebo bol na ňom umučený Ježiš Kristus, či Starý zákon, z ktorého uznávali len niekoľko statí. Ich náboženské spoločenstvo sa delilo na dve skupiny. Prvou, väčšinovou skupinou boli obyčajní veriaci a druhou menšinovou, boli katarskí kňazi, ktorí boli tí dokonalí, alebo si tiež vraveli dobrí ľudia. Katarským kňazom sa človek stával po absolvovaní obradu consolamentum, ktoré pozostávalo zo 40 dňového pôstu, niekoľkoročného štúdia náboženského učenia a katarských zásad. Po zvládnutí spomenutých úkonov sa z človek stal katarský duchovný, ktorý nemohol jesť mliečne výrobky, vajcia, mäso / okrem rýb /, musel držať často pôst, nesmel sa oženiť, praktizovať pohlavný styk, žiť v chudobe a bez akéhokoľvek majetku. Ich hlavnou úlohou bola pomoc veriacim, liečenie a ich výchova v pravých kresťanských hodnotách.

catharcentres

Bolo len otázkou času, kedy katolícka hierarchia spustí odvetné opatrenia, proti šíreniu sa katarského učenia. Okrem prenasledovania katarov, boli na nimi ovládané územia vysielaní misionári, ktorí ich mali priviesť  ku katolicizmu. Táto stratégia zlyhávala a nepriniesla žiadne očakávané výsledky. Pápež Innocent III. preto zvažoval vojenské riešenie. Zámienkou na vyhlásenie križiackej výpravy proti katarom sa mu stal incident, kedy katarský dôstojník Raymonda VI. usmrtil pápežského legáta Pierra de Castelnaua. Pápež sľúbil všetkým katolíkom, ktorí sa  zúčastnia výpravy v trvaní aspoň 40 dní, odpustenie všetkých hriechov a pápežské požehnanie. Ďalším prísľubom boli samozrejme katarské majetky a vojnová korisť, ktorá bola najväčším lákadlom. Sformovali sa veľké vojenské oddiely, ktoré zhromažďovala francúzska katolícka šľachta. Vidina nového obohatenia je samozrejme veľmi lákavá.

Križiacka výprava bolo voči katarom neľútostne krutá. Masakry, popravy, znásilnenia, mučenie, sadizmus boli na dennom poriadku. K obrovskej masakre došlo v meste  Béziers, v ktorom križiaci pobili 20 000 ľudí. V tomto meste žilo aj množstvo katolíkov, ktorí boli tak isto zmasakrovaní na príkaz pápežského legáta Arnauda Amauryho, ktorý na otázku križiakov, ako majú rozoznať katolíkov medzi katarmi  odvetil: „Zabite ich všetkých, Boh si svojich spozná“!. Koľko kresťanskej lásky v praxi….

Po dobytí mesta Muret nasledoval rovnaký scenár. Križiaci nešetrili ani deti, ženy a starých ľudí. Masakre osobne viedol obrovský nepriateľ katarov Simon de Montfort, ktorý stal na čele celejtumblr_inline_mox8hfcE4V1qz4rgp križiackej výpravy a preslávil sa bezhraničnou krutosťou. Celé ťaženie sa začalo v roku 1208 a rozhodnuté bolo prakticky v roku 1244, kedy križiaci dobyli katarskú pevnosť Montségur. Nasledovalo prenasledovanie zvyškov katarov v oblasti, ktorí boli upaľovaní, alebo násilne obracaní na katolicizmus. Všetky vojenské akcie boli ukončené dobytím poslednej katarskej pevnosti  Quéribus v auguste 1255, čím sa ukončilo 45 ročné vojenské ťaženie proti katarom. Počas tohto obdobia bolo vyvraždených podľa odhadov možno až milión katarov. Na obsadené územia boli vyslaní  dominikáni na čele s Dominikom Guzmánom, neskorším sv. Dominikom, ktorí mali za úlohu vyhľadávať všetkých heretikov a “očistiť“ ich duše v plameňoch. Stali sa pilierom novo vytvorenej inštitúcie, dnes neslávne známej inkvizície. Svoju prácu si robili tak svedomito, že v roku 1321 bol upálený posledný katarský kňaz.

V 14. storočí teda končí celý katarský príbeh, ktorý mal pre túto náboženskú skupinu smutný koniec. Katolícka cirkev si upevnila svoj mocenský monopol a rozšírila svoje majetky, ktoré ostali po povraždených kataroch. Sám pápež Inocent III. získal počas týchto križiackych výprav množstvo pozemkov a hmotného majetku. Miluj blížneho svojho, no jeho majetok ešte viac…   

Zdroje:

http://www.cathar.info/

http://www.darkage.sk/Badreligion/historia_strucnahistoriakatarskej.html

http://www.philipcoppens.com/catharism.html

Historická revue, II/2009, Vojna proti Katarom- Vraždenie kresťanov s požehnaním pápeža, Martin Konečný

Spracoval Miroslav Pomajdík- podpredseda Vzdoru-strany práce

076d240a9c2fb1ab1ee79ce1372301f2

Zločiny kapitalizmu: Besnenie Francúzov v Alžírsku zanechalo za sebou až 1,5 milióna mŕtvych

Alžírsko získalo svoju nezávislosť od koloniálnej vlády Francúzska 5. júla 1962 po 132 rokoch represívneho vládnutia Francúzov. Francúzi za sebou nechali 1,5 milióna povraždených Alžírčanov, ďalšie státisíce boli mučené a väznené a mnoho žien znásilnených. Ich prečinom bolo to, že bojovali proti francúzskej okupácii a proti francúzskemu imperializmu. Alžírsko stále aj po 55-rokoch bojuje o to, aby Francúzsko priznalo svoju vinu pri týchto barbarských zločinoch. Po 2.sv. vojny boli tisíce Alžírčanov násilne privezených do Francúzka,kde sa museli podieľať na obnove vojnou zničeného Francúzska, no bolo im priznaných len málo práv. V októbri 1961 francúzska polícia zabila viac ako 200 protestujúcich Alžírčanov a ďalšie tisíce ich bolo mučených na futbalovom štadióne, kde ich policajti nútili piť aj bielidlo. Výraznú pomoc Alžírčanom v ich boji za nezávislosť im poskytli komunistické strany a socialistické štáty, ktoré podporovali ich antikoloniálny boj.

crime-francais-en-algerie1

 

USA dodajú zbrane za 110 miliárd dolárov Saudskej Arábii, ktorá patrí k najväčším podporovateľom islamistického terorizmu a fanatizmu na svete

Tak prezident Trump nedávno navštívil Saudskú Arábiu, kde uzavrel zbrojné dohody v hodnote 110 miliárd dolárov. Ocenil túto krajinu ako bojuje proti terorizmu, ako je Saudská Arábia ostrovom stability, spoľahlivým partnerom, akú pozitívnu úlohu hrá v konflikte v Jemene a ako je táto krajina vynikajúcim spojencom USA v boji za stabilitu a mier. Každý normálny človek, keď počuje podobné hlúposti, tak sa nestíha čudovať.

Veď je to práve Saudská Arábia, kde panuje jeden z najtotalitnejších a najnebezpečnejších režimov v rukách fanatického diktátora, ženské práva sú niečo nemysliteľné, oponenti sú zabíjaní hroznými stredovekými technikami, táto krajina je známa tým, že financuje a vyzbrojuje tie najbrutálnejšie islamistické teroristické skupiny po celom svete, vďaka podpore tejto krajiny môže v Sýrii pôsobiť množstvo islamistických teroristických skupín, v Jemene spôsobuje ich vojenská intervencia vraždenie množstva Jemenčanov, Saudská Arábia je najväčším podporovateľom krajného a ortodoxného islamského učenia wahhábizmu, z ktorého vyznávačov sa po celom svete najviac regrútujú fanatickí islamisti, ktorí páchajú teroristické útoky. Aj na našej politickej scéne máme fanatikov, ktorí nazvali Saudskú Arábiu našim strategickým spojencom a Rusko našim nepriateľom. Spomeňme jedného z nich, poslanca Františka Šebeja…

Saudská Arábia je chráneným spojencom USA, Západu a NATO a pritom je najväčším sponzorom islamistického terorizmu na svete a preto patrí k tým najnebezpečnejším režimom sveta, lebo vďaka peniazom z tejto krajiny umiera množstvo ľudí po celom svete a táto krajina má byť našim spojencom a vychvaľovaná a podporovaná samotnými USA? Takémuto režimu idú dodať USA zbrane za 110 miliárd…buďte si istí, že časť tejto výzbroje skončí v rukách islamistických teroristov, ktoré budú obrátené aj proti samotným USA a nám všetkým…tak ako to trefne ukazuje táto grafika.

18664647_2284694048422640_6398491017618328750_n

Hlavne, že Trump mal plné ústa nepriateľstva voči Iránu, Sýrii a libanonskému hnutiu Hizballáh, ktorí spoločnými silami tvrdo potláčajú Islamský štát a ďalšie najbrutálnejšie islamistické teroristické skupiny, ktoré pôsobia v Sýrii.

Toto je smutná realita dnešných dní v zahraničnej geopolitike a ďalší dôkaz, ako to tie USA, Trump, NATO a Západ myslia „vážne“ v boji proti terorizmu…

Miroslav Pomajdík- podpredseda Vzdoru-strany práce

Sovietska ostreľovačka Roza Šaninová, ktorá naháňala nacistom strach: Vyslúžila si prezývku „neviditeľný teror Východného Pruska“

Roza_Shanina-1Roza Georgijevna Šaninová byla jednou z prvních žen, které začátkem Velké vlastenecké války vstoupily do rudé armády, a byla první sovětskou ostřelovačkou, která byla vyznamenaná Řádem slávy a zároveň první ženou sloužící ve 3. běloruském frontu, která jej obdržela.

Vyznamenala se 59 potvrzenými zabitými vojáky, mezi nimiž bylo i 12 vojáků v bitvě o Vilnius. Talent Šaninové byl všeobecně oslavován a kanadské noviny o ní v roce 1944 napsaly, že je „neviditelným terorem Východního Pruska.“ Byla schopna precizně zasáhnout nepřátelský personál a uplatňovat dva zásahy ze dvou krátce po sobě vypálených salv. Důvodem, proč vstoupila do armády jako dobrovolnice, byla smrt jejího bratra v roce 1941.

Šaninová se narodila v Jedmě, ruské vesnici v Archandělské oblasti, v roce 1924. Lačná studia neváhala chodit denně pěšky 13 kilometrů, aby se dostala do školy; tehdy zde veřejná doprava neexistovala. Ačkoliv si to její rodiče nepřáli, v pouhých čtrnácti letech se Šaninová vydala na pěší pochod 200 kilometrů přes tajgu, aby mohla pokračovat ve studiu na střední škole v Archandělsku. Když došla do města, neměla u sebe žádný majetek a pouze velmi malou finanční částku. Nejprve bydlela u bratra Fjodora a později se přestěhovala do školních kolejí.

Po dvou letech studia zavedly sovětské vyšší vzdělávací instituce školné a Šaninová si nemohla dovolit platit za kolej. Našla si tedy práci ve školce, která jí zároveň poskytla bezplatné ubytování. Milovala děti a byla oceňovaná jejich rodiči. Během dne pracovala a po večerech pokračovala ve studiu a v akademickém roce 1941/42 úspěšně absolvovala.

Když Šaninová obdržela potvrzení o smrti svého devatenáctiletého bratra Michaila při obléhání Leningradu, zašla na vojenský komisariát a požádala o povolení narukovat jako dobrovolnice.

V tu dobu Sovětský svaz takticky přijímal ženy jako ostřelovačky, protože se věřilo, že jsou lstivější, opatrnější, trpělivější a mají ohebnější končetiny než muži. Šaninová se nejprve učila střílet na střelnici. V roce 1943, kdy stále bydlela na kolejích, byla přijata do programu Vsevobuch pro všeobecný vojenský výcvik.

Šaninová byla zabita během východopruské ofenzivy, kdy chránila zraněného velitele dělostřelecké jednotky. Během svého života byla obdivována za své hrdinství a její bojový deník byl prvně publikován v roce 1965. Díky němu známe mnoho faktů o jejím životě a prostředí, v němž vyrůstala. Jeho největší hodnota ale spočívá v tom, že jej napsala žena, která šla bojovat do války.

Preklad:

Zdroj: Levá perspektíva

 

Medzinárodný batalión slobody v boji proti Islamskému štátu: Takto bojujú dobrovoľníci z celého sveta z radov komunistov, antifašistov a anarchistov proti islamistickým fanatikom

16406764_1804104289839244_4185513667930733268_n

10997350_1597877867128555_8378218561957759154_n

15219651_1776699799246360_7585859537311905086_n-800x421

https://www.youtube.com/watch?v=WdrjyDMCAww

Komunisti z celého sveta sa len tak nečinne neprizerajú na utrpenie státisícov obyvateľov Sýrie, ktorých prenasledujú a vraždia fundamentalistickí fanatici z Islamského štátu a priložili ruku k dielu a pred dvoma rokmi vytvorili Medzinárodný batalión slobody, ktorý sa aktívne zapája do bojov proti bojovníkom Islamského štátu a výrazne tiež pomáhal pri bránení a oslobodení kurdského mesta odporu Kobani. Batalión operuje v severnej Sýrii.

https://www.youtube.com/watch?v=MKoOBfw3rQw

17553665_1828412304075109_2518465613469691676_n

V tejto jednotke sa nachádzajú aj komunisti a komunistky zo Španielska, Nemecka, Francúzska, Grécka, USA, Veľkej Británie, Turecka a ďalších krajín z celého sveta. Zaujímavosťou je, že v jednotke sa nachádzajú aj anarchisti z Európy, čo je výnimočná situácia, kedy bok po boku spoločne bojujú anarchisti a komunisti proti spoločnému nepriateľovi, nakoľko práve anarchisti a komunisti sa vo väčšine Európy veľmi nemusia a často sa dokonca dostávajú v európskych mestách do vzájomných stretov.

18556118_1851621278420878_1619744316933080787_n

Ako môžete vidieť na obrázku, tak medzi najhlavnejšie strany, ktoré tvoria Medzinárodný batalión slobody patria Komunistická strana práce Turecka- Leninisti, Marxisticko- leninská strana zo Španielska, Revolučná únia pre medzinárodnú solidaritu z Grécka, Komunistická strana Turecka- Marxisti-leninisti, Brigáda Henriho Krasuckeho a ďalšie, ktoré nájdete na obrázku.

18199043_1846003328982673_1633864474807296361_n

Najviac bojovníkov pochádza hlavne z Marxisticko-leninskej komunistickej strany Turecka a Severného Kurdistanu, ktorej členovia a bunky sú roztrúsené aj po Európe a ktorá prostredníctvom svojich ozbrojených jednotiek pod názvom Armáda chudobných vstúpila aktívne do konfliktu v Sýrii a Iraku a spoločne bojuje po boku ďalších kurdských ozbrojených síl proti fundamentalistom z Islamského štátu.

16002919_1797632240486449_8543735842475235554_n

Medzinárodný batalión slobody je jasným dôkazom, že komunisti, ale aj iní antifašisti z rôznych častí ľavicového antikapitalistického spektra nesedia so založenými rukami, ale idú bojovať proti tyranii a zlu. Neváhajú obetovať svoje životy v boji za slobodu, preto česť pamiatke a hrdinstvu pre tých, ktorí v bojoch s Islamským štátom zaplatili tú najvyššiu cenu a nie je ich málo. 

10592673_1623239907925684_375782761321515196_n

15232323_1776729405910066_6086749475781856726_n

15697356_1788508028065537_5744375453760671830_n

16997680_1819055338344139_2166574610042450330_n

https://www.youtube.com/watch?v=Googs5ao_o8

https://www.youtube.com/watch?v=jWFSYdzLkaU

https://www.youtube.com/watch?v=uMzQLvTHhUg

Vzdor-strana práce

Prečítajte si rozhovor s dcérou Ernesta Che Guevary Aleidou ( Aleida Guevara March ): ,,Vyrastala som s mimoriadnymi ľuďmi“

S dcerou Ernesta Che Guevary Aleidou (Aleida Guevara March) hovořil Ron Augustin

Aleida Guevara Marchová je dcerou Che Guevary a Aleidy Marchové. Je pediatričkou v havanské Dětské nemocnici Williama Solera a učí na Escuela Latina-Americana de Medicina a na základní škole pro invalidní děti. Jako členka Kubánské komunistické strany se často účastní politických debat po celém světě. Jako pediatrička pracovala v Angole, Ekvádoru, Nicaragui a Venezuele. Má dvě dospělé dcery a úzce spolupracuje se Vzdělávacím střediskem Che Guevary, jehož ředitelkou je její matka.

Tento rozhovor proběhl na Kubánském velvyslanectví v Bruselu koncem roku 2016. Ze španělštiny jej přeložili Nina a Vladimír Augustinovi.

Ron Augustin: Po 90. narozeninách Fidela Castra využily západní sdělovací prostředky posledních pár měsíců ke shánění starých falšování dějin, takových jako zásadní spor mezi ním a Che, založený na otcově kritice Sovětského svazu. Používali jste tenhle druh zkreslování, a někteří z nás na Západě také, ale komentovali jste tahle tvrzení, a diskutovali jste o nich vůbec někdy s Fidelem?

Aleida Guevara March: když se Fidel a můj otec setkali v Mexiku, otec se přidal k výpravě na Kubu pod podmínkou, že, pokud revoluce zvítězí a on válku přežije, půjde si svou vlastní cestou. Po vítězství revoluce se otec stal jedním z nejvýznamnějších lidí v zakládání kubánské socialistické společnosti. Ale roky ubíhaly a otec byl astmatický, podlomený nemocí, a myslel si, že už mu nezbývá příliš času k využití a sdílení jeho partyzánských zkušeností. Začal hledat možnosti v Argentině, ale podmínky tu ještě nebyly, s malou podporou. Potom mu Fidel ukázal žádost o pomoc od osvobozeneckého hnutí v Kongu. Po atentátu na Lumumbu tam byla kritická situace, s belgickou armádou snažící se získat zpět kontrolu. Takže v tét části Afriky byl nějaký tlak, žádající mladou kubánskou revoluci o pomoc. Otec byl šťastný, že tam půjde, a jednotka kubánských dobrovolníků, vedená mým otcem, směřovala do Konga. Jakmile otec zmizel z dohledu veřejnosti, kapitalističtí světoví politici a sdělovací prostředky začali šířit spekulace, takové jako o sporu mezi Fidelem a Che, a ty, co máte vy.

To je téma, se kterým jsem přišla za Fidelem osobně. Požádala jsem ho: „Strýčku, vyprávěj mi o sporu, jenž jsi, jak se zdálo, měl s mým otcem“, a on se smál a vyprávěl mi o jednom sporu, jejž měli, když byli ve vězení v Mexiku. Fidel všem říkal, aby mexickým úřadům nevyzrazovali svou politickou příslušnost. A řekl mi: „Co si myslíš, že tvůj otec udělal? Nejen že jim řekl, že je komunista, ale začal také s jedním ze strážců diskutovat o osobě Stalina, s výsledkem, že nás všechny pustili, ale tvého otce drželi proto, že je prosovětský komunista!“ A co udělal Fidel? Mého otce hájil a odmítl odejít bez něj. „Co jsem mohl dělat,“ řekl mi, „když jsem pro něj šel, zjistil jsem, že nemůže lhát o své politické identitě, i kdyby ho to stálo život. Žádný argument ho nepřesvědčil o opaku.“ To je ten druh sporů, jež mohli mít. Zároveň spolu vycházeli dobře, protože sdíleli stejné zásady, stejné ideály.

Africká operace trvala osm měsíců. Dokumenty, které jsme během let vydali, ukazují, že můj otec a Fidel se během těchto složitých měsíců pravidelně radili a že jednotky dostávaly z Havany všemožnou podporu. V říjnu 1965 byla oficiálně založena Komunistická strana Kuby. Když měli být vyhlášeni členové jejího Ústředního výboru, bylo důležité Kubáncům vysvětlit, proč můj otec, jedna z nejvýznamnějších opor revoluce, tam nebude. Tak Fidel cítil jako nutnost přečíst dopis na rozloučenou od Che. Poté, co můj otec opustil Kongo, zůstal v Praze, odkud chtěl připravovat svůj latinskoamerický projekt. Nechtěl se vrátit na Kubu, protože se už formálně s Kubánci rozloučil. Nakonec se tajně na Kubu vrátil, protože se Fidelovi podařilo ho přesvědčit, že mu Kuba nabízí k přípravám nejlepší podmínky. Zůstal sedm měsíců na tajném místě na Kubě, kde se on a další připravovali na bolívijský úkol. Fidel byl zapojený do všech etap příprav.

Jedna věc je často předhazovaná, že oddíl Che v Bolívii byl izolovaný a ponechaný sám sobě. Ale nemůžeš srovnávat vývoj partyzánských skupinek, focos, s tažením pravidelné armády. Partyzánský oddíl musí být nezávislý a soběstačný, aby se sestavil a rozvíjel. Bohužel vztah s vedením Bolívijské komunistické strany se zhoršoval a komunikační spojnice s dalšími jednotkami nefungovaly. Nicméně deník Che ukazuje, že udržoval kontakt s „Manilou“ (kódované slovo pro Kubu; pozn. AGM) jak jen to bylo možné. Jeho deník a Fidelova předmluva k němu také jasně ukazují hranice toho, co bylo reálně možné.

Není to tak dlouho, co jsem měla s Fidelem tuhle diskusi, když jsme pracovali na předmluvě ke Konžskému deníku mého otce, a Fidel souhlasil s vydáním dopisu, v němž otce žádal, aby přijel k přípravám na Bolívii na Kubu. Když jsme hovořili o údajných sporech mezi nimi, Fidel se na mě náhle podíval a tázal se: „Proč se směješ?“ A já mu musela říci: „Strýčku, ty sis toho nevšiml, ale mluvíš o mém otci v přítomném čase, jako kdyby měl každou chvíli otevřít dveře.“ Velmi vážně souhlasil: „Tvůj otec tu je, víš?“

Lidé, kteří otce obdivují, by měli cítit jeho lidskou povahu, jeho cit coby lidské bytosti. Kdyby měl zásadní spor s Fidelem nebo s kubánskou revolucí, jak by si někdo mohl představit, že by zanechal ženu a děti v jejich rukou, aby je vzdělávali a vychovávali? Jak může někdo věřit, že by mezi těmito dvěma muži byl vážný spor? To je to nejhloupější, co si o tom můžu myslet. Je ale pravda, že musíme věnovat pozornost ideologickým motivům mezi takovým zkreslováním, protože žijeme ve světě, ve kterém jsme neustále bombardovaní spoustou nesmyslů.

Ve skutečnosti v dobře známém otcově projevu v Alžíru byly socialistické státy a zvlášť Sovětský svaz kritizovány pro neúčinnou podporu osvobozeneckých hnutí té doby. Otec vysvětloval, že s každým územím, jež se odtrhne z kolonialismu, je o základnu méně pro imperialistický systém, a že národně osvobozenecká hnutí musí být podporovaná bez ohledu na to, zda bojují s vyhlídkou na socialismus či ne, dokud se nedostanou z imperialistické nadvlády. Fidel mi potvrdil, že to, co v onom projevu otec řekl, bylo dokonale v souladu s přesvědčením kubánského vedení té doby, a že se s tím netajili.

RA: Tvoje máma provozuje Středisko studií Che Guevary, jež pátrá po archivech, dokumentujících historii tvého otce. S pomocí tebe a tvého bratra připravila vydání četných dokumentů pozoruhodného historického významu. Tvé mámě už je přes osmdesát. Jak se má, a můžeme v blízké budoucnosti očekávat další publikace?

AGM: Máma je stále velmi aktivní. Je ve Středisku téměř každý den, jezdí vlastním autem. Dosud jsme vydaly šestnáct titulů ve spolupráci s Ocean Sur a Ocean Press, a také množství záznamů z konferencí o současné aktuálnosti určitých aspektů života Che. Připravujeme několik studií a brzy vyjde kniha o cestách Che po Africe.

RA: Tvoji rodiče se poznali během partyzánské války v pohoří Escambray. Když Che odešel, Fidel se pro tebe stal něčím jako druhým otcem. Mezi dalšími osobnostmi kubánské revoluce, s nimiž jsi vyrůstala, byly vyjímečné ženy jako Célia Sanchezová, Vilma Espinová, Haydée Santamaría a Melba Hernandezová. Řeknete nám, jaký dojem v tobě tyhle ženy zanechaly?

AGM: Matka byla nejdůležitější osobou mého dětství. Když zvítězila revoluce, pracovala ve Federaci kubánských žen, a s ní i Célia, Vilma, Haydée a Melba. Takže jsem od raného věku žila se všemi těmi ženami. Pro mne to byla rodina, a považovala jsem je za tety.

Célia byla silná osobnost, ale snažila se být v každé situaci spravedlivá. Byly jsme si velice blízké, protože neměla vlastní děti a hodně se starala o moji nevlastní sestru, jejíž matka jako novinářka v oněch dnech hodně cestovala. Starala se o její ochranu, zajišťovala, aby se jí dařilo ve škole a dělala vše, aby nás sblížila, mě a moji velkou sestru. Například nás vzala do kursu pletení, jen abychom my dvě něco dělaly spolu. Mám z té doby pár milých vzpomínek. Žily jsme ve stejném domě jako Célia, když jsme slyšely o otcově smrti. Célia mi řekla, že matka na mě čeká v pokoji, a dala mi pro ni misku kukuřičné polévky, matčina oblíbeného jídla. Nezapomenutelný okamžik, protože právě tehdy jsem si musela vyslechnout, že už nemám otce, a Célia je dosud v mé mysli silně pjatá s tímto okamžikem. Takhle jsem s ní vyrůstala.

Vilma mě brala jako další dítě své vlastní rodiny. Pro nejmenšího syna Vilmy a Raúla jsem byla velká sestra. Celou dobu jsem si s ním hrála, spolu jsme vyrůstali, spolu jsme odešli. A tetička Vilma, tu jsem vždycky milovala, stejně jako Haydée, které jsem se naučila si vážit, pro její oddanost, odhodlání, spontánnost. Haydée přišla z prosté rodiny, její oficiální vzdělání bylo omezené, ale ona dokázala získat neuvěřitelnou míru znalostí a kultury. Asi byla nejsrdnatější osobou své doby. A založením Domova Amerik (Casa de las Américas; organizace, založená kubánskou vládou v dubnu 1959 k rozvoji společensko-kulturních vztahů se zeměmi Lat. Ameriky, karibiku i zbytku světa; pozn. překl.) dokázala svést dohromady všechny intelektuály Latinské Ameriky. Ale Haydée měla hluboké jizvy od časů po útoku na Moncadu, když byla se svým bratrem Abelem zajata a ukázali jí části bratrova zmučeného těla. Jeho zavraždění ji nesmazatelně poznamenalo, i když zůstala pevná po celé roky. Dokud ji vše nedostihlo a nesáhla si na život.

S Melbou jsme také byly chvíli spolu, když měla na starost organizaci Konference tří světadílů (konference solidarity s africkými, asijskými a latinskoamerickými národy v Havaně v r. 1966, s více než 500 účastníky z 82 zemí; pozn. překl.), a než opustila zemi jako velvyslankyně ve Vietnamu. Byla to jemná, inteligentní, aktivní žena, po celý život neobyčejně oddaná revolučnímu procesu.

Vyrůstala jsem s vyjímečnými lidmi, se skutečně velice mimořádnými ženami, které něco vypovídají o síle kubánského lidu, jeho něze, laskavosti, solidaritě. Myslím, že jsem měla výsadu poznat lidi, kteří, jak patrno, na vás zanechají svou stopu. Učí vás a chtějí, abyste se stali lepší lidskou bytostí. A ukazují vám, jak je důležité mít úctu k lidem a něco pro lidi znamenat. Tyhle ženy, myslím, jsou ty nejúplnější Kubánky, jaké jsem kdy poznala. Nikdy mi nikdo tuhle otázku nepoložil, a jsem za ni vděčná, protože je velmi zajímavé o těchhle ženách vědět. Jsou pilíři naší revoluce, rádkyněmi všech Kubánek.

RA: Výměna velvyslanců v červenci 2016 byla zamýšlena jako první krok k normalizaci vztahů mezi Kubou a Spojenými státy. Dosud se sotva co změnilo, pokud jde o blokádu proti Kubě. Jaké jsou vyhlídky?

AGM: Dokud trvá blokáda a okupace Guantánama, žádná normalizace není. Ze strany Spojených států k žádné zásadní změně v politice nedošlo. Vláda USA přiznala, že cíle blokády, čili zničení socialismu na Kubě, dosaženo nebylo, a že už je čas „zkusit něco jiného“ pro to, jak říkají, „aby byli Kubánci méně závislí na režimu“. Blokáda nesplnila to, co měla vláda USA v úmyslu, ale kubánskou ekonomiku značně poškodila. Podle některých výpočtů nás blokáda stojí téměř 10 procent HDP každý rok. Jako doktorka lékařství na její následky narážím denně.

Jsou důležité lékařské nástroje a léky, jež musíme obstarávat v zahraničí a výrobci nám je odpírají kvůli blokádě. Následně musíme kupovat věci, které už jsou od začátku drahé, až přes pět zprostředkovatelů, za příšerné ceny. Kvůli tomu je občas ani nedostaneme včas. Často jsme tak nuceni pracovat s domácími produkty. V mé nemocnici byla jedenáctiletá dívka, trpící hydrocefalitidou (Vodnatelností mozku), dvanáctkrát na operaci, protože cévky, jež se daly nakoupit, měly tak špatnou kvalitu, že jsme je museli po celou dobu měnit.

Blokáda nás nutí vyvíjet alternativy, nejen v lékařství. Například v zemědělství nepoužíváme ani hnojiva, ani pesticidy. Při setbě rýže jsou používány rybičky, jež polykají bakterie a parazity. Navzdory blokádě, zrychlená metoda gramotnosti, vyvinutá na Kubě, už ve světě zbavila negramotnosti deset milionů dospělých. Operace Milagro, program léčby několika očních nemocí, zlepšila nebo vrátila zrak sedmi milionům lidí. Kolem 30 000 kubánských doktorů pracuje v Africe, Asii a Latinské Americe, 84000 příslušníků lékařského personálu z těchto zemí bylo vyškoleno na Kubě. Tak si představte, jak bychom žili bez blokády, jaké úrovně vědeckého rozvoje bychom dosáhli na pomoc lidstvu.

RA: A co kubánský farmaceutický průmysl?

AGM: Děláme samozřejmě, co můžeme, abychom zpracovávali vlastní léčiva, ale také v tomto případě jsou složky a suroviny, jež musí být nakoupeny v cizině. Naštěstí nám jedna švýcarská organizace pomáhá nakupovat některé suroviny, požadované k výrobě různých léčebných mastí, často v menším balení, než jsou značkové. Například vyrábíme Ibuprofen v tubách po 200 miligramech, ne jako na Západě v balení až po 800 miligramech. Považujeme 200 miligramů za dostatečné u většiny léčení, a stejně tak umíme vyrobit větší množství nejen pro Kubu, ale i pro země se kterými spolupracujeme, jako Venezuela, Bolívie a Nicaragua.

Často máme potíže proto, že nedorazí včas dotace nebo se na mezinárodním trhu nepodaří koupit správnou látku, což se dá těžko předvídat. Blokáda komplikuje všechno, protože osm z deseti posledních léčebných vynálezů je patentováno ve Spojených státech. Ale jak prohlásil Fidel: „Když je dítě na Kubě vpuštěno do nemocnice nebo do nějaké jiné instituce, lékař zodpovídá za nalezení správné léčby, i kdyby to znamenalo zaklepat na dveře Bílého domu nebo kdekoli jinde, ale lék se najít musí.“ V určitých případech to znamenalo plno práce, ale většinou jsme uspěli, s pomocí zahraničních hnutí solidarity, což trochu blokádu narušilo.

V nemocnici, kde pracuji, jsme měli osmiměsíční dítě s jícnovými křečovými žilami, chorobným jevem, kdy zažívací systém krvácí a k léčbě pomáhá v USA patentovaný lék. Firmu, ochotnou nám ten lék prodat, jsme nemohli najít. Naštěstí byli na Kubě členové Evropského hnutí solidarity a my jsme je požádali, zda by nám lék obstarali. Což udělali a dítě mohlo být stabilizováno. Nechtěli, abychom jim to uhradili, ale my takové věci odmítáme, protože není správné záviset na solidaritě kvůli problému, jenž není finanční, ale jen kvůli americké blokádě. Proto jsme museli rozvíjet naše vědecké schopnosti při hledání řešení problémů, jaké jiní dosud vyřešit nedokázali.

RA: Jaký je stav lékařského výzkumu na Kubě? Například jsi pediatr specializovaný na alergie, byl v této sféře za posledních pár let nějaký pokrok?

AGM: Momentálně je alergie jednou z oblastí, kde se na Kubě udělala spousta výzkumu, protože je spjatá s imunologií. Máme výzkumné středisko molekulární imunologie, takže to jsou rozhodně oblasti zájmu, ale teď se svažíme více zaměřit na nejdůležitější problémy, jako boj proti rakovině, cukrovce a AIDS, protože tyhle nemoci mohou být osudové. Pokud jde o alergie, vedeme výzkum hlavně přímo v terénu, především se snahou najít způsob, jak snížit užívání léků, vyvíjením vakcín a hledáním více „zelených“ léčebných postupů. Máme relativně dobré výsledky s vakcinami při ontrolování alergických reakcí. Alergie je důležitá oblast výzkumu, protože v našem podnebí má alergie kolem čtrnácti procent dětí. V Karibiku máme spoustu mořských řad a hub (plísní) vzhledem k vlhkosti, takže je logické, že se obracíme k oblastem, jež nás zasahují nejvíc, a snažíme se o preventivní opatření.

Udělali jsme dost zajímavé práce s těhotnými ženami, kde rodinní lékaři, když zaznamenají těhotenství, hovoří se ženami, které prožívaly alergie, a radí jim, jak se vyhnout určitým typům potravin, o nichž je známo, že vyvolávají alergie, jak zabránit tomu, aby dítě přišlo do kontaktu s plyšovými hračkami, jak se vyhnout nahromadění prachu. Pro astmatické děti je zcela zásadní, aby se naučily plavat, protože se tak naučí lépe dýchat. Koordinace pohybů a dýchání, když plavou, rozvíjí prsní svaly a hruď, což jim umožňuje snadněji dýchat. To jsou některé věci, jež děláme kromě vyvíjení a aplikace vakcín. Výzkum alergií je velide drahý a složitý, a v této oblasti zbývá hodně udělat. Ale obecně je situace dosud relativně pod kontrolou.

RA: Před pěti lety byl zaveden nový ekonomický model, s výsledkem, že zatím bylo privatizováno kolem půl milionu pracovních míst. Můžeš něco říci o vývoji tohoto „aktualizačního programu“ a o riziku spadnutí kapitalistických pracovních podmínek?

AGM: Od zhroucení Sovětského svazu je kubánská ekonomika zranitelnější vzhledem k ekonomickým potížím v jiných částech světa, především v zemích Společenství latinskoamerických a karibských států (CELAC). Navzdory rozvoji turistiky m a snahám nahradit dovoz tu je vážný měnový deficit, a jsou obrovské rozdíly mezi průměrnou kupní sílou a platy. Takže se už dvacet let snažíme rozlišovat a navyšovat platy podle výkonů a výsledků. Aktualizace ekonomiky, jež byla před pěti roky odsouhlasená, znamená zrušení a reorganizaci neproduktivních pracovních míst, zčásti jejich přeměnou na družstva, zčásti privatizací. Je to posun, jenž široce legalizuje struktury, jež z větší části už existovaly a byly víceméně tolerované, jako kadeřníci, tesaři, kosmetické solóny atd., kteří byli soukromě organizovaní a často zaměstnávali lidi s malými sociálními a platovými zárukami.

Program je uplatňovaný hlavně v sektoru služeb a současné výroby se sotva dotkne. A podmínky vlastnictví v kritických sektorech jsou každém případě z těchto opatření vyňaty. Nikdy nedojde k privatizaci ve vzdělávání, zdravotnictví a obraně, protože neexistuje jiný způsob, jímž bychom byli schopní nebo ochotní tyto oblasti zpracovat. Zdraví je lidské právo, ne zboží. A vzdělání je nutnost, protože jen vzdělaní lidé mohou být svobodní. Proto aktualizační program je omezený program. A já vždy říkám, že Kuba, kubánská revoluce, je velká laboratoř, protože mnoho problémů předtím nikde nezažili, a tak se musíme snažit a hledat řešení problémů, jak se objeví a jak to jde. Což momentálně děláme. Výsledky jsou trvale vyhodnocované, a kde je to nezbytné, přijaté nebo opravené. Jestli za pár let zjistíme, že jsme udělali chyby a že to nefunguje, jak jsme naplánovali, budeme se muset vrátit a hledat řešení problémů, jež jsme vyvolali. Je to prostě studijní proces, a teď jsme právě uprostřed.

RA: V dubnu (2016) na sedmém sjezdu komunistické strany Raúl Castro řekl, že to je poslední sjezd, řízený historickou generací, „která předá prapory revoluce a socialismu novým výhonkům“. Kde jsou nové výhonky ve vedení země? Nenaznačil sjezd například také, že strana potřebuje víc mladých členů?

AGM: Minimální věk pro přijetí do strany je kolem třiceti, a členství závisí na zásluhách člověka v jeko komunitě, jež toho člověka také volí. Naše strana je výběrová, není to masová strana. Musí shromáždit některé z nejlepších, protože její funkcí je provádět kontrolu, aby se lidová moc neodchýlila od cílů, jež si stanovila. Je snaha dostat do strany více žen. Mne zajímá víc, zda člověk skutečně slouží, ne jestli to je muž či žena. Myslím, že tu je stále plno práce, zvlášť s mladými lidmi, ale my máme některé velice schopné, i když nejsme šťastní nad jejich počtem a zjišťujeme, že musíme v tomhle směru vyvinout větší úsilí.

RA: I kdyby byla jednoho dne blokáda proti Kubě zrušena, imperialismus se nepřestane snažit obklíčit a zničit každou protikapitalistickou iniciativu. Na svých mnoha cestách po světě stále trváš na tom, že vzhledem ke stávajícímu rozložení sil jen jednotná levice na Západě může věci zvrátit. Co může levice na Západě udělat, aby Kubě pomohla zachovat zisky revoluce?

AGM: To, co se dosud dělá. Stůjte pořád při Kubě, především bez respektu, to je zásadní otázka. Nesuďte vždy věci, jež nikdo sám nezažil. Věřte revolučnímu procesu, a když máte pochybnosti, ptejte se, prosím, my odpovíme, nejsme neomylní, stále se snažíme se zlepšovat. Co je důležité právě teď je boj proti blokádě. Musí být odstraněna. Ale pro nás je důležité i to, že levice na Západě uskutečňuje nutnou lidovou podporu pro změnu jejich společnosti. Nejvíce by nám pomohlo, kdyby levice sama pročistila cestu skrz kapitalistická centra, abychom tak mohl změnit současnou realitu společně. Je třeba vzít v úvahu, že bez nás, bez národů Třetího světa, nepřežijete. Mezitím se lidé musí vzdát svého ega a sjednotit se při hledání spojení – ke skutečné jednotě. Je nutno bojovat se všemi možnými překážkami mezi zeměmi. Je nutno bojovat s faktem, že peníze velkých mocností podporují mezinárodní terorismus. Agrese proti Syřanům financuje Západ. To nemůžete dovolit! Nemůžete dovolit, aby vaše území byla nadále využívaná k plánování a vedení válek! Už byly dvě světové války, třetí bude koncem lidstva. Proto jakmile levice v kapitalistických centrech vyvine dostatečnou sílu, aby tuto skutečnost změnila, od tohoto okamžiku můžeme skutečně postupovat a vytvořit „jiný svět“.

RA: Vedeš velmi aktivní život na Kubě, a zároveň se účastníš mnoha setkání v zahraničí. V posledních měsících jsi jen do Evropy musela cestovat třikrát. Jak to zvládáš?

AGM: Je pravda, že hodně cestuji do jiných částí světa, za svou prácí se Studijním střediskem Che Guevary (Centro de Estudios Che Guevara) a na konference, organizované místními hnutími solidarity a ICAP, naším Kubánským institutem přátelství mezi národy (Instituto Cubano de Amistad con los Pueblos). Tudíž doba, po niž zůstávám v zemi, je celkem nepravidelná, což je důvod, proč jsem se vzdala toho, abych byla místní šéfkou strany. Teď jsem pouhý řadový stranický bojovník. Na Kubě čerpám plno energie ze své činnosti alergicko-pediatrického poradce. Je velice vděčná. A kdykoli se vracím z cesty za moře, prvním, co udělám, je, že se jdu podívat do „své“ školy, kde pracuji s postiženými dětmi. Měli byste je vidět, jsou velice, velice silné. Tak si dobíjím baterie.

Ron Augustin pro The Monthly Review, leden 2017

‘I Grew Up with Extraordinary People’

Překlad VS

Zdroj: Komunistický svaz mládeže: http://www.ksm.cz/ze-zahranici/vyrustala-jsem-s-mimoradnymi-lidmi.html

Komunisti bojujú proti Islamskému štátu: Toto našli pri mŕtvom sýrskom komunistovi, ktorý padol pri oslobodzovaní historického mesta Palmýra (FOTO)

Na oslobodzovaní slávneho sýrskeho mesta Palmýra z rúk fanatických sadistov z Islamského štátu sa zúčastnili aj sýrski komunisti a niektorí prišli pri oslobodzovaní aj o život. Ako môžete na fotke vidieť, sýrski vojaci držia v rukách vlajku sýrskych komunistov, ktorú našli u sýrskeho komunistu, ktorý pri oslobodzovaní Palmýrii obetoval to najcennejšie, svoj život.

Sýrski, kurdskí, irackí, tureckí, libanonskí komunisti, ale aj množstvo komunistov z Európy, bojujú momentálne so zbraňou v ruke v Sýrii a Iraku proti fanatickým beštiám z Islamského štátu a ďalšie tisíce komunistov pomáhajú obnovovať zničené mestá a dediny a zabezpečujú humanitárnu pomoc. Bojujú za slobodu pre obyčajných ľudí a neváhajú položiť za nich aj svoje životy.

Smrť fašizmu vo všetkých jeho formách. Česť pamiatke padlým hrdinom za slobodu !

Vzdor-strana práce

16864806_1454613677902329_5808174669895695334_n

17098494_1454613841235646_8847079781616031322_n

17190518_1454613701235660_5845358152186750254_n

17191061_1454613627902334_4654458133693857526_n

17191112_1454613767902320_96698209232645006_n

17191117_1454613811235649_2934500162366309885_n