Kuba ukončila rok 2016 s mírou kojenecké úmrtnosti 4,3 úmrtí na tisícovku živě narozených ročně, čím předběhla USA a další bohaté národy. Je to o zlomek více než v roce 2015, kdy na 1 000 nově narozených připadla 4 úmrtí.
Kubánský ministr zdravotnictví Roberto Morales Ojeda přičítá tento úspěch i další ukazatele veřejného zdravotnictví nárůstu činnosti prvotní péče a mnoha zlepšením, včetně nových investic do nemocnic, ambulancí, středisek pro staré občany a dalších institucí.
Od uchopení moci kubánskou revolucí 1. ledna 1959 míra kojenecké úmrtnosti v zemi ostře klesala. V roce 1963 byla 41,8, na stejné úrovni, jakou měla v ostatních zemích rozvojového světa.
Míra kojenecké úmrtnosti klesala i v jiných zemích, ale žádná jiná relativně chudá země nepostoupila tak daleko a tak rychle jako Kuba. Jedním ze způsobů, jimiž Kuba dosáhla skvělých výsledků na poli veřejného zdravotnictví, je důraz na vyškolení velkého množství lékařů a dalšího zdravotnického personálu. Ale velká pozornost je také věnována opatřením veřejného zdravotnictví, jako je pitná voda, odpovídající dieta a pravidelné bezplatné kontroly matek před porodem a malých dětí.
Pro srovnání, světová kojenecká úmrtnost dosahuje 32 úmrtí na 1 000 živě narozených ročně, podle Světové zdravotnické organizace (WHO). Ale výsledky podobné Kubě jsou téměř všechny v bohatých, vysoce rozvinutých zemích Severní Ameriky, západní Evropy, v Japonsku a v několika dalších.
Všichni sousedé Kuby v Latinské Americe a v Karibiku mají míru kojenecké úmrtnosti mnohem vyšší. Dvě z nejbohatších zemí v oblasti, Chile (8,1 v roce 2015) a Kostarika (8,46), si v tomto směru vedou relativně dobře, ale jen relativně. Portoriko, kontrolované Spojenými státy, registrovalo míru kojenecké úmrtnosti 7,73 v roce 2014, což je lepší než ostatní latinskoamerické a karibské státy, ale stále horší, než Kuba. Systém zdravotní péče na Portoriku je stejně jako jeho všeobecná ekonomická situace devastovaný dluhovou krizí. Jaký to bude mít dopad na statistiky veřejného zdravotnictví Portorika se nakonec uvidí.
Ve Spojených státech byla v roce 2015, z něhož je zatím poslední zpráva, míra úmrtnosti kojenců 6,5. To je mnohem víc, než by mělo být u jedné z nejbohatších zemí světa, zvlášť když vezmete v úvahu, že je tu míra kojenecké úmrtnosti nerovnoměrně rozvrstvena podle rasy a ekonomické třídy.
Kuba zažila od čias Kolumbovskej éry drastický úbytok lesov. V týchto časoch sa na 90% rozlohy krajiny rozprestierali lesy. Keď zvíťazila kubánska revolúcia, tak na Kube sa lesy rozprestierali už len na 11% rozlohy krajiny.
Socialistická vláda na Kube, hlavne v posledných desaťročiach spustila množstvo enviromentálnych projektov, ktoré sa za posledné roky zintenzívnili a budú ďalej pokračovať a tým dosiahli, že dnes lesy pokrývajú už vyše 30% rozlohy Kuby. Výrazne sa zlepšili ekologické a enviromentálne ukazovatele v krajine. K tomu dopomohla aj výrazná reorganizácia kubánskeho poľnohospodárstva, ktoré sa zmenilo na ekologické poľnohospodárstvo, používajúce biohnojivá a rôzne bioprípravky, ktoré Kuba sama vyvíja.
Kuba sa stala taktiež lídrom vo výskume biohnojív a alternatívnych bioprípravkov v poľnohospodárstve, ktoré tak vytlačili škodlivé pesticídy a Kuba ich vo veľkom vyváža do celej Latinskej Ameriky. Takto prispieva kubánsky výskum aj k ochrane prírody v ďalších štátoch.
Socialistický režim na Kube mé medzi svojimi prioritami zachovanie zdravého životného prostredia, udržanie ekologickej stability a ekologického poľnohospodárstva, ktoré nezaťažuje prírodu, ale naopak, pomáha jej a šetrí energiu a zdroje a zdravých biopotravín. Kuba sa tak stáva poprednou krajinou vo vývoji biotechnológií a alternatívnych prístupov v poľnohospodárstve a potravinárstve.
Pripravil Miroslav Pomajdík- podpredseda Vzdoru-strany práce
Niektoré zo zločinov a intríg Winstona Churchilla: Viac ako 4 milióny ľudí umrelo počas hladomoru v Bengálsku, ktorý spôsobili Churchillové nariadenia.
Na rozkaz Churchilla britské milície známe pod názvom Black and Tans terorizovali a zabíjali Írov na okupovaných írskych územiach.
Churchill financoval Ibn Sauda ( zakladateľ Saudskej Arábie ), ktorý tak presadil v regióne wahabizmus, fundamentalistické ortodoxné islamské sektárske učenie, ktoré vyznáva násilné šírenie islamu, a ktoré stojí za dnešným šírením islamského terorizmu a radikalizovaním moslimskej komunity.
Churchill nariadil britskej armáde strieľať do protifašistických demonštrantov v Grécku a britská armáda zohrala ohavnú rolu v občianskej vojne v Grécku, kde stála na strane gréckych fašistických síl proti antifašistickým, ľavicovým a komunistickým partizánom, ktorí bojovali počas vojny proti nacistom a domácim kolaborantom. Tisíce antifašistov bolo pozabíjaných britskými vojskami a dopomohli tak k nastoleniu vojenskej protofašistickej diktatúry v Grécku.
V roku 1953 Churchill viedol prevrat v Iráne, ktorý zmietol vtedajší demokratický režim.
Až 1,5 milióna ľudí bolo zadržaných a odvedených do zberných táborov v Keni na jeho rozkaz. Desaťtisíce ľudí tieto tábory neprežilo.
Churchill dal zvrhnúť demokraticky zvoleného lídra Cheddi Jagana v Britskej Guayane.
Bol horlivým stúpencom tzv. Balfourovej deklarácie, ktorá znamenala nástup sionizmu v Palestíne a postupného eliminovania Palestinčánov a ich území v Palestíne, zo strany sionistických Židov.
Prispel tiež k tomu, aby černošskí obyvatelia v Južnej Afrike nemali hlasovacie práva a dopomohol tak vzniku aparteidného režimu bielych v tejto krajine.
https://www.youtube.com/watch?v=294lq_JpvpQ
V roku 1920 Veľká Británia okupovala Irak a toto územie využila na testovanie svojich zbraní a vojenských techník. Briti terorizovali obyvateľstvo a svojich odporcov. Uplatňovali techniku rozdrviť opozíciu a terorom na obyvateľstve si vynútiť svoju moc. Táto taktika, ako šablóna, bola neskôr použitá nacistami na rozbitie opozície a rozpútanie genocídy voči Židom.
V lete 1920, vyše stotisícová armáda Arabov a kurdských domorodcov povstala proti britskej okupácii. Briti poslali svoje letectvo, aby rozdrvilo povstanie. Letectvo zvrhlo 97 ton bômb a vypálilo viac ako 183 861 nábojov. Dediny boli zničené a Briti zabili cez 9 000 ľudí, medzi ktorými boli civilisti, ženy, deti, starci… Churchill nariadil použiť aj chemické zbrane, proti spurným Arabom, čím si Briti testovali ďalšiu zo svojich smrtonosných techník. Povstanie v Iraku bolo tak efektívne rozdrvené, zatiaľ čo kurdské a arabské obyvateľstvo bolo kolektívne potrestané.
USA stále držia vo svojich väzniciach viacero politických väzňov. Končiaci prezident USA Obama napr. skrátil tresty aj dvom politickým väzňom Chelsea Manning a Oscarovi Lopez Riverovi, známemu bojovníkovi za nezávislosť Portorika, ktorých prepustia v máji tohto roku. Vo väzniciach USA však naďalej zostáva rada politických väzňov, ktorých uväznili za ich aktivizmus a boj za spravodlivosť. Poďme si predstaviť niekoľkých z nich, ktorí boli uväznení za podozrivých okolností. Mnohí z nich boli obvinení z trestných činov, ktoré odmietajú, ich procesy sa vyznačovali množstvom nezrovnalostí a ktoré sa udiali za nejasného priebehu. Za ich prepustenie bojujú tisíce ľudí na celom svete.
Mumia Abu-Jamal
Mumia Abu-Jamal bol zatknutý a obvinený zo zabitia policajta Daniela Faulknera vo Filadelfii v decembri 1981. O rok neskôr bol súdený a odsúdený na smrť. V roku 2011 Najvyšší súd Spojených štátov vyhlásil, že trest smrti je v jeho prípade protiústavný a bol znovu odsúdený k životu vo väzení. On a mnoho aktivistov tvrdia, že je nevinný.
Leonard Peltier
Indiánsky domorodý aktivista Leonard Peltier bol odsúdený na základe nejasných vrážd dvoch agentov FBI v indiánskej rezervácii Pine Ridge v roku 1975. On však neustále trvá na svojej nevine. Vo väzení už sedí 40 rokov a množstvo vecí naznačuje, že bol v skutočnosti odsúdený vďaka falošným dôkazom.
Simon Trinidad
Simon Trinidad sa pripojil ku kolumbíjskej marxistickej partizánskej skupine FARC v roku 1987, kde sa vypracoval prakticky až na povstaleckého ministra zahraničných vecí FARCu. Počas diplomatickej návštevy v Ekvádore v roku 2004 bol Trinidad zatknutý a deportovaný do Kolumbie, kde bol na základe vymyslených obvinení vydaný do USA. Trinidad bol nakoniec odsúdený za sprisahanie, kde sa mal podieľať na únose dvoch agentov a bol odsúdený na 60 rokov väzenia.
Mutulu Shakur
Mutulu Shakur- člen organizácie pôsobiacej v USA – Čierna oslobodzovacia armáda republiky Nová Afrika, ktorý bol nevlastný otec zosnulého rapera Tupaca Shakura, bol uväznený v roku 1988 na základe obvinenia zo „sprisahania na podporu bankového vyvlastnenie.“ Kvôli jeho aktivizmu, bol zaradený do monitorovacieho nelegálneho programu FBI COINTELPRO, ktorý bol tiež použitý proti Martinovi Lutherovi Kingovi Jr. a ďalších afroamerických radikálnych aktivistov.
„Sonia“ aka, Omaira Rojas Cabrera
Narodila sa do kolumbíjskej roľníckej rodiny pod menom Omaira Rojas Cabrera, známa je však pod jej partizánskym menom „Sonia“. Ku marxistickej povstaleckej skupine FARC sa pripojila ako teenagerka a stala sa jednou z najlepších ženských veliteliek FARCu. Bola unesená kolumbijskymi špeciálnymi silami v roku 2004 a nakoniec vydaná do USA, kde ju obvinili z pašovania drog. Bola odsúdená v roku 2007 na 16 rokov väzenia. Prokurátor však žiadal až 60 rokov väzenia. Ona aj Simon Trinidad boli predmetom rokovaní medzi FARC a kolumbíjskym prezidentom Uribem, ktoré inicioval už nebohý venezuelský prezident Hugo Chavez.
David Gilbert
David Gilbert je radikálny ľavicový aktivista v USA, ktorý spolupracoval s členmi Čiernej oslobodzovacej armády. V roku 1983 bol odsúdený na 75 rokov väzenia za trestný čin vraždy a pokus o lúpež banky spolu s ďalšími aktivistami.
Russell ‚Maroon „Shoatz
Russell „Maroon“ Shoatz bol odsúdený v roku 1970 za vraždu prvého stupňa policajta, ktorý bol spáchaný na policajnej stanici Philadelphia. Bývalý člen Čiernych panterov a „vojak“ Čiernej oslobodzovacej armády, bol držaný v samoväzbe po dobu 22 rokov a až v roku 2014 bol zaradený medzi ostatných väzňov.
Sundiata Acoli
Člen Čiernych panterov Sundiata Acoli bol usvedčený zo zabitia policajta počas prestrelky v priebehu roka 1973 v New Jersey. Acoli je jeden z 15-tich bývalých členov Čiernych panterov, ktorí sú stále vo väzení.
Čierni panteri
Od doby svojho založenia v Oaklande v roku 1966, boli Čierni panteri nemilosrdne prenasledovaní FBI a inými miestnymi bezpečnostnými zložkami. Okrem bývalých Čiernych panterov uvedených vyššie v článku, je ešte ďalších 11 Čiernych panterov stále vo väzniciach po celých USA: Spomeňme Romaine „Chip“ Fitzgerald v Kalifornii; Ed Poindexter v Nebraske; Joseph Bowen v Pensylvánii; Jalil Muntaqim v New Yorku; Romaine Fitzgerald je uväznený od roku 1969; Herman Bell uväznený v New Yorku od roku 1971; Veronza Bowers, vo väzení od roku 1973; Robert Seth Hayes, uväznený od roku 1973; Zulu Whitmore, vo väzení v Louisiane od roku 1977; Maliki Shakur, uväznený od roku 1979; a Kama Sadiki, uväznený od roku 2002.
Nedávno zveřejněné zprávy ukazují detaily a úroveň vzájemné spolupráce pravicových a fašistických diktatur Latinské Ameriky s USA a velkými monopoly, jako je Volkswagen, při potlačování levicové opozice a odborů v 70. a 80. letech.
Nechvalně známá operace Condor, při které na 50000 lidí zemřelo, další tisíce lidí byly vězněny a mučeny, byla výsledkem práce tajných služeb Chile, Bolívie, Peru, Uruguaye, Brazílie a Argentiny. Řada obětí přišla o život při takzvaných letech smrti, při nichž byli lidé nepohodlní režimu shazováni z letounů do moře. Obětmi se ale stávali i kněží a jeptišky.
Doklady ukazují, že Volkswagen předával informace o stížnostech zaměstnanců a připravovaných stávkách policii pravicové diktatury, jak docházelo k bití a mučení zaměstnanců přímo v továrně VW. Volkswagen tak ukazuje jinou historii, než je veřejně známá, a připojuje se již k jeho kořenům v nacistickém Německu, kde ve svých továrnách využíval otrockou práci.
Další archivy nově zveřejněné prezidentem Obamou ukazují asi 500 stránek přehledů ze spoluprace americké CIA na tomto programu. V jednom archivním dokumentu jsou popisovány podrobnosti mučení argentinského aktivisty za lidská práva Alfreda Brava – elektrické a tepelné šoky, topení pod vodou. Tuto zprávu přejímá od amerického zmocněnce pro Latinskou Ameriku Roberta Pastora poradce amerického prezidenta Zbigniew Brzezinski a dělá si do ní poznámky o významu této zprávy. Stejný Brzezinski, který ve stejné době „lidská práva“ tolik navenek zdůrazňoval v mezinárodní politice se socialistickými zeměmi.
V knihe Čierna kniha (ČK) komunizmu na strane 508 sa o Červených Kméroch píše: „…Ale stopa, ktorú Červení Kméri zanechali v histórii, je celá v krvi…“ Preto sa pokúsim na zločinoch Červených Kmérov pod vedením Pol Pota ukázať, čo a kto bol pôvodom genocídy v Kambodži. Budem sa usilovať priniesť fakty, ktoré si môže každý overiť a ktoré dokazujú, že bol to americký imperializmus, čo začal genocídu v Kambodži, a tak podporil filozofiu Červených Kmérov a spôsobil ich popularitu. A hlavne, že ich výdatne tajne podporoval. Že to je hlavne krvavá stopa amerického imperializmu, ktorá ostala v Kambodži.
Stručná história Pol Pota
Narodil sa ako Saloth Sar 19. 5. 1928. Vzdelanie dostal v Paríži, kde ho inšpirovala ideológia Mao Ce–tunga. Viedol kambodžskú roľnícku armádu proti Lon Nolovej vláde, ktorú podporovali USA. V roku 1975 zvíťazil. Režim Červených Kmérov trval tri roky a osem mesiacov. Počas tohto obdobia násilne zahynulo okolo jedného milióna Kambodžanov. V roku 1979 pod tlakom vietnamských vojakov Pol Pot ušiel aj s Khmer Rouge do džungle, kde v apríli roku 1998 zomrel.
V knihe ČK-komunizmu sú zločiny Červených Kmérov pod vedením Pol Pota opísané v celej kapitole na stranách 508–556. Je to 48 strán krvi. Jednostranný pohľad plný klamstiev svedčí o morálnom úpadku autora kapitoly Jeana–Louisa Margolina a primitívnom zavádzaní čitateľov. Oplatí sa to prečítať a porovnať so skutočnosťou. Niektoré základné informácie sa nespomínajú, súvislosti sa nevysvetľujú, ale zato sa apeluje na emócie čitateľa a zneužíva sa jeho neznalosť faktov.
Pri čítaní kapitoly ma zarazili niektoré skutočnosti. V knihe som sa nevedel dopátrať, čo bolo dôvodom vzniku Červených Kmérov, aký bol ich volebný, či bojový program a aká bola ich ideológia. Autor nevysvetlil, ako je možné, že Červení Kméri vyhrali v roku 1975 občiansku vojnu proti vládnym vojakom. Pričom, ako sa píše na str. 553, Červení Kméri mali roku 1975 len 60 000 bojovníkov, necelé 1% obyvateľstva. Ako je možné, že ich obyvateľstvo podporovalo? Ako je možné, že Červení Kméri prežili od roku 1979 do 1991 v džungli v pohode? Kto ich zaopatroval a vyzbrojoval? Ako je možné, že vodcovia Červených Kmérov neboli súdení ako vojnoví zločinci a dokonca roku 1982 sa preferovalo ich miesto vo vláde v Kambodži? Kto hlasoval za to, aby zločinecká vláda Pol Pota po úteku do džungle mala ešte desať rokov kreslo v OSN? Vynára sa priveľa otázok, na ktoré som hľadal odpovede.
V ČK-komunizmu si autor nepoložil základné otázky o Červených Kméroch. A to len preto, že by mohli vyjsť najavo zločiny kapitalizmu v Kambodži, mohol by si ich uvedomiť aj radový Pritakávač. Toho sa predsa bolo treba vyvarovať. Pretože, ako sa už povedalo, kniha má mať len propagandistický vplyv.
Ako USA vraždili v Kambodži a dopomohli k víťazstvu Červených Kmérov
Scott Neuman vo FOX News v článku Pol Pot: Cambodia’s Elusive Butcher píše: Monarcha – vládca Kambodže princ Norodom Sihanuk nebol ochotný podporovať zničenie vietnamských vojenských základní na východe Kambodže. Preto bol s podporou USA odstránený, na jeho miesto bola dosadená vláda generála Lon Nola, ktorá však roku 1975 ľahko podľahla vojskám Červených Kmérov.
V roku 1969 prezident USA Richard M. Nixon za podpory poradcu pre zahraničné veci (and his foreign affairs adviser) Henryho A. Kissingera dal bombardovať Kambodžu, lebo predpokladal, že severovietnamská armáda tam má velenie a základne. Bombardovanie pokračovalo až do augusta 1973. Okrem lietadiel Nixon v máji 1970 poslal do neutrálnej Kambodže aj amerických vojakov.
Medzi rokmi 1969 a 1973 americké bombardéry pokúšajúce sa zničiť severovietnamské základne v Kambodži, z ktorých mnohé nikdy neexistovali, zabili viac ako pol milióna kambodžských roľníkov. Len v roku 1973 americké lietadlá B–52 bombardovali Kambodžu 160 dní a zhodili 240 000 ton bômb na ryžové polia, dediny, zavodňovacie kanály a na predpokladané pozície vietnamských vojakov. Týchto bômb bolo o 50% viac, ako zhodili na Japonsko počas druhej svetovej vojny. Bol to učebnicový prejav postoja čistej rasy voči podľuďom Kambodžanom. Treba pripomenúť, že toto barbarské bombardovanie Kambodže bolo veľmi jednoduché pre USA, lebo kambodžskí roľníci nemali nijaké protilietadlové ani pechotné zbrane.
John Quigley opisuje [16] ako v roku 1979 letel nad Kambodžou a videl na zemi záhadné veľké množstvo dokonale okrúhlych rybníkov. Až neskôr mu v Kambodži vysvetlili, že to boli krátery po amerických bombách, ktoré Kambodžania zavodnili a chovajú v nich ryby. Rybné hospodárstvo mohlo dobre prosperovať, lebo počas bombardovania Kambodže tam Američania zhodili až 500 000 ton bômb. Ak odhadujeme, že jedna bomba váži 100 kg, potom je v Kambodži zhruba 5 miliónov rybníkov, približne jeden rybník na obyvateľa. Aspoň takto sa Američania postarali o pozostalých. Pravda, netreba pripomínať, že už sám akt bombardovania Kambodže bol medzinárodným zločinom a všetci, ktorí sa na ňom podieľali, sú zločinci. Netreba hádam ani pripomínať, že akt bombardovania Kambodže nemá paralelu v zločinoch komunizmu.
Ako píše Edward S. Herman (Professor Emeritus at the Wharton School, University of Pennsylvania), fínska vláda vo svojej štúdii odhaduje, že približne 600 000 ľudí zomrelo v prvej fáze americkej genocídy v Kambodži. A z krajiny utieklo 2 milióny utečencov. Michael Vickerey odhaduje, že v prvej fáze bolo zabitých 500 000 ľudí. Na konci prvej fázy dekády americkej genocídy, keď Červení Kméri zvíťazili a okupovali Phnom Penh v apríli 1975, Kambodža bola rozbitá a zničená krajina s roztrpčenou spoločnosťou na okraji masového hladomoru. Bola to krajina s nezasiatou úrodou, s obrovským počtom utečencov v okolí a vnútri hlavného mesta Phnom Penh. To bol výsledok americkej genocídy. Zaujímavé je, že počas americkej genocídy v Kambodži masmédiá nepísali o “killing fields” (terén na zabíjanie) v Kambodži, nepísali o zabitých a zmrzačených roľníkoch. Dokonca ani vláda USA o tom veľa nevedela [16]. Pravdepodobne “killing fields” ich ani veľmi nezaujímali, veď to boli len Kambodžania, ktorí sa nešťastne dostali do mlynského kolesa amerických záujmov v Indočíne.
Zaujímavé je, že v tom čase USA zastavili akúkoľvek pomoc Kambodži. Je možné, že tým chceli zvýšiť účinok bombardovania. Americkí vysokí úradníci predpokladajú, že až milión Kambodžanov zomrelo od hladu, prv ako sa dostali k moci Červení Kméri, ktorí násilím vyhnali ľudí z Phnom Penhu na vidiek, pretože nebola iná možnosť ich uživiť. Toto sa na Západe interpretovalo ako neľudský čin.
Na tomto obrázku je červenou farbou vyznačené územie v Kambodži, ktoré bolo vybombardované letectvom USA.
Dôkazy z oficiálnych odtajnených dokumentov USA v roku 1987 hovoria, že išlo o americký teror v Kambodži, ktorý doviedol Pol Pota k moci. „Oni používajú (bombardovanie) ako hlavnú tému propagandy,“ referoval riaditeľ operácie CIA 5. 2. 1973. „Výsledkom tohto prístupu je úspešné naverbovanie mnohých mladých mužov (a) propaganda je najefektívnejšia medzi utečencami, ktorí boli vystavení náletom B–52.“ Bombardovanie Kambodže a vojenská invázia USA poskytla malej skupine extrémistických nacionalistov s maoistickou namyslenosťou, Červeným Kmérom, katalyzátor na revolúciu, ktorá predtým nemala populárnu bázu medzi kambodžským ľudom. Neboli to myšlienky komunizmu, ale kapitalistická genocída, čo postavili Červených Kmérov na nohy.
Vďaka účinkom amerického bombardovania v Kambodži Červení Kméri presvedčili Kambodžanov, že cudzí vplyv a názory zo zahraničia krajine škodia, a preto ich treba vykynožiť. Presadzovali, že Kambodžania sa majú zaoberať len roľníctvom bez cudzieho vplyvu.
USA bombardovaním devastovali Kambodžu v prvej polovici dekády genocídy, ako to nazvala fínska vláda. Nato nasledovala druhá časť genocídy, počas vlády Pol Pota v rokoch 1975–1978. Tajné bombardovanie Kambodže zorchestrované Nixonom a Kissingerom zabilo azda viac Kambodžanov, ako ich popravili Červení Kméri. Isté je, že bombardovanie posilnilo dravosť a barbarské správanie Červených Kmérov voči vidieckej elite a tým vodcom, ktorí boli spojení so zahraničím alebo podporovali cudzí terorizmus. Samozrejme, humánni a demokratickí politici, ako napríklad Henry Kissinger popreli, že by USA a Nixonova vláda mali nejakú zodpovednosť za Kambodžu.
Genocída Červených Kmérov
Keď sa Červení Kméri dostali k moci, brutálne zavraždili veľa ľudí, ako sa píše v ČK-komunizmu. Michael Vickerey odhaduje, že okolo 150 000 – 300 000 ľudí bolo popravených a počas štyroch rokov Pol Potovej vlády celkove zahynulo 750 000 ľudí. David Chandler odhaduje, že bolo popravených až 100 000 (Newsweek 30. 6. 1997). Fínska štúdia odhaduje, že Pol Potova vláda spôsobila smrť milióna ľudí, ktorí zomreli následkom popráv, chorôb, hladu a prepracovania.
Kambodžskí vedci odhadujú, že skutočný počet mŕtvych dosahuje okolo 500 000 – 700 000. Pričom väčšina politických vrážd bola výsledkom boja medzi komunistickou frakciou lojálnou k Pol Potovi (západné a južné provincie) a frakciou napojenou na Vietnam, ktorá operovala vo východnej provincii Kambodže.
Ako USA podporovali Červených Kmérov
V januári 1979 vietnamské vojská oslobodili Kambodžu od útlaku Červených Kmérov, ktorí sa stiahli do džungle. Stratou moci Červených Kmérov v Kambodži sa táto krajina dostala ešte viac do nemilosti USA a ich spojencov. Tým nastala nová éra vzťahov, keď USA so spojencami a Čína začali podporovať Červených Kmérov, ktorí boli nepriateľsky naladení voči Vietnamu. Podporovali Pol Pota ekonomicky, vojensky a politicky. Vôbec im neprekážalo, že podporujú zločincov a zabijakov, o čom už vedel celý svet. Zrejme stačilo, že Červených Kmérov môžu využiť pre svoje záujmy v regióne. Bola to čudná morálka krajiny vystupujúcej ako vzor demokracie, humanity a obhajca ľudských práv na celom svete.
Odvolajme sa na Johna Pilgera: www.globalpolicy.org. Friends of Pol Pot (The Nation, 1. 5. 1998) eatthestate.org, Pol Pot: U.S. Ally. (Eat the state, Politics with Bite) Volume 1, #47, 5. 8. 1997)
Ako píše John Pilger, USA nadviazali kontakt s Červenými Kmérmi už v novembri 1980, keď Dr. Ray Cline, bývalý zástupca riaditeľa CIA, tajne navštívil základňu Pol Pota v Kambodži (Cline bol neskôr poradcom prezidenta Reagana pre zahraničné otázky).
Aby USA zakryli tajnú vojnu o Kambodžu, vytvorili „Kampuchean Emergency Group“ (KEG) na veľvyslanectve v Bangkoku v Thajsku a na kambodžsko–thajských hraniciach. Túto skupinu, ktorá vystupovala ako humanitná organizácia, v roku 1980 viedol plukovník Eiland. Jej úlohou bolo „monitorovať“ distribúciu západnej humanitnej pomoci posielanej do utečeneckých táborov v Thajsku a zaručiť, aby sa zásoby dodávali aj na základne Červených Kmérov. Spolupracovali s thajskou armádou, ktorá mala spojenie s Červenými Kmérmi. Neskôr sa premenovali na “Kampuchea Working Group” a mali poskytovať tzv. „non–communist members of the resistance forces“ (t.j. Červeným Kmérom) bojové plány, bojovú techniku a tajné informácie zo satelitov. Kongres USA povolil pomoc tejto organizácii vo výške 24 miliónov USD. Takto sa humanitná pomoc, zbrane z Číny a západného sveta dostávajú k Červeným Kmérom. Až v roku 1989 Kongres USA zakázal aj nepriamu vojenskú pomoc Kambodži.
Pracovníci humanitnej pomoci USA pre Kambodžu Linda Masonová a Roger Brown napísali, že vláda USA trvala na tom, aby v prvom rade Červení Kméri dostávali humanitnú pomoc. V roku 1980 pod tlakom USA „World Food Program“ dali potraviny v hodnote 12 miliónov USD thajskej armáde, ktorá ich odovzdala Červeným Kmérom. John Pilger opisuje, ako v roku 1980 cestoval spolu s konvojom OSN (približne 40 nákladných áut) z Thajska do Kambodže a filmoval predstaviteľov USA, ako oficiálne odovzdávali tieto zásoby predstaviteľovi Červených Kmérov generálovi Nam Phanovi, ktorý bol u západných pracovníkov medzinárodnej pomoci známy ako „Mäsiar“. Výsledkom materiálnej pomoci Červeným Kmérom bolo, že Pol Pot mal v roku 1993 vojenskú prevahu až na polovici územia Kambodže.
V kambodžskom probléme sa zaujímavo správala aj OSN. Stratou moci Červených Kmérov v Kambodži a nástupom moci Vietnamu sa táto krajina dostala nielen do nemilosti USA a ich spojencov, ale paradoxne, aj do nemilosti OSN. V čase, keď vietnamské vojská v Kambodži vytvorili bábkovú vládu v Phnom Penhe a bránili návratu Červených Kmérov, embargo OSN zabránilo vstupu Kambodže do medzinárodných obchodných organizácií a jej komunikácii so svetovými charitatívnymi organizáciami, ba aj zo Svetovou zdravotníckou organizáciou (the World Health Organization). Zaujímavé je, že OSN na nátlak USA zrušila pomoc (development aid) len jednej krajine tretieho sveta, a to Kambodži, teda krajine, ktorá to vtedy veľmi potrebovala. USA dosiahli, aby Thaoun Prasith, zástupca Červených Kmérov, zastupoval v OSN Kambodžu ešte desať rokov po tom, ako Pol Potova vláda bola vyhnaná do džungle. USA odmietli dokonca dávať licencie na export kníh a hračiek pre siroty v Kambodži. Zákon z prvej svetovej vojny „Trading with the Enemy Act“ sa aplikoval na Kambodžu a samozrejme aj na Vietnam. Dokonca USA pre Kambodžu presadzovali viac obmedzení ako pre Kubu a bývalý ZSSR.
Západ a Čína v OSN v roku 1992 presadili pre Kambodžu mierový plán, Červení Kméri boli zahrnutí v pláne OSN ako bojujúca frakcia. Ako sa roku 1992 vyjadril hovorca OSN v Phnom Penhe Eric Falt, OSN navrhla mierový proces v Kambodži tak, aby Červení Kméri získali viac rešpektu.
Ako píše Edward S. Herman On War Criminality and Impunity
(www.lol.shareworld.com), odhaduje sa, že USA dali v priamej pomoci Pol Potovi 85 miliónov USD a vplývali na inštitúcie OSN, aby podporovali Červených Kmérov, čo ozdravilo Pol Potove sily po roku 1979. (Ben Kiernan: Cambodia’s Missed Chance, Indochina Newsletter, Nov. – Dec. 1991.) Išlo o pomoc v sume 85 miliónov USD (od r. 1980 do r. 1986) ako to vyplýva z korešpondencie kongresového právnika Jonathana Winera, ktorý bol neskôr poradcom senátora Johna Kerryho (demokrat, Massachusetts) v senátnom výbore pre zahraničné vzťahy a v americkej nadácii vietnamských veteránov…
V rokoch 1988–89 Vietnam stiahol svoje vojská z Kambodže. Thajsko a okolité krajiny chceli, aby sa tam situácia urovnala. Ale Čína a USA nechceli vylúčiť Červených Kmérov z ďalšej roly v Kambodži. John Pilger v článku “The Friends of Pol Pot“ (The Nation, May 1, 1998 ) píše, ako sa díval, keď predstaviteľov Červených Kmérov vítali pri návrate do Phnom Penhu, hlavného mesta Kambodže, oficiálni predstavitelia OSN. Dokonca vzdali poctu Khieu Samphanovi, Pol Potovmu prívržencovi, ktorý raz povedal, že chyba Červených Kmérov bola, že nezabili dosť ľudí. Pri príležitosti osláv Dňa Spojených národov (United Nations Day) v Phnom Penhe ho vítali ako čestného hosťa a salutovali mu jednotky USA a OSN.
Zdá sa, že v tom období Červení Kméri neboli zločinci. I keď boli predtým a potom. Dokonca v roku 1991 subkomisia OSN pre ľudské práva vyčiarkla zo svojho programu zmienky o genocíde v Kambodži.
Pol Potova smrť
„Nesmieme dovoliť, aby nás smrť najznámejšieho vodcu Červených Kmérov odradila od rovnako dôležitej úlohy dostať pred súdnu spravodlivosť ostatných.“
Mnohí politici si vydýchli, keď 18.4.1998 70–ročného Pol Pota spopolnili bez pitvy. Skeptici poznamenali, že vďaka smrti ho nemusia súdiť a nemusí vypovedať o niečom, čo by zahanbilo Thajsko, Čínu, USA a niektorých súčasných politických vodcov Kambodže, s ktorými bol Pol Pot spriaznený posledných 20 rokov. Rovnako si vydýchli aj pisatelia ČK-komunizmu. Nemusia ju doplniť o svedectvo Pol Pota, ktoré by postavilo túto knihu do iného svetla.
Teraz už môže akt genocídy, zločinov kapitalizmu, upadnúť do zabudnutia, i keď je úplne zrejmé, že nebyť Washingtonu, ktorý mu dopomohol k moci, a nebyť USA, Anglicka, Číny a Thajska, ktoré ho podporovali, vyzbrojovali a udržiavali pri moci, nebolo by ani zabíjanie a genocída v Kambodži. Nikto na svete by nevedel, kto je Pol Pot a Červení Kméri (John Pilger Friends of Pol Pot (The Nation, 1.5.1998, www.globalpolicy.org). Aj preto správna odpoveď na túto otázku v teste na strane 46 je 12–A, v krajnom prípade aj 12–B.
Bude zločiny v Kambodži niekedy vyšetrovať nezávislá komisia? Samozrejme, že nie. Západný systém demokracie a ľudských práv, ktorý má v súčasnosti licenciu na demokraciu a pravdu, to nedovolí, a ak aj, tak “nezávislá komisia” bude rovnako objektívna ako autori knihy ČK-komunizmu pri opisovaní tejto krvavej histórie Kambodže. Úlohou „nezávislej komisie“ bude len uspokojiť a usmerniť zvedavosť Pritakávačov. Sem–tam sa ozve ojedinelý hlas, ktorý sa opýta, či prezident Nixon a jeho poradca Kissinger nie sú vojnoví zločinci, ako napríklad v článku Thomasa Walkuma Let’s try Kissinger along with Pol Pot, Toronto Star, 30.6.1997).
V ČK-komunizmu na str. 509 sa píše: … Kongres USA uvoľnil značné fondy na výskum kambodžskej genocídy, ktorý riadi univerzita v Yale (Pozn. okolo roku 1992, Yale, CT, USA). Pravdepodobne táto komisia dospela k nejakým záverom. Nepoznám ich, ale takmer stopercentne predpokladám, že sú v súlade s ČK-komunizmu. Zločiny imperializmu sa budú môcť objektívne zhodnotiť a zverejniť pre širokú verejnosť až po páde imperializmu, podobne ako zločiny komunizmu sa zverejnili pre širokú verejnosť až po páde komunizmu a zločiny fašizmu až po jeho páde.
Zatiaľ v súčasnom systéme západnej demokracie je a bude možné, aby kandidát na vojnového zločinca dostal Nobelovu cenu za mier, ako sa to stalo napríklad v prípade Henryho Kissingera, ktorý dostal Nobelovu cenu za mier v roku 1973, za pomoc pri vyjednávaní vietnamského mieru. Dokonca súčasný systém západnej demokracie umožnil Kissingerovi stať sa honorovaným členom mnohých významných komisií. Je vždy vítaný v médiách a vážený v spoločnosti. Ako píše Edward S. Herman (On War Criminality and Impunity www.lol.shareworld.com), podiel Henryho Kissingera na genocíde v Kambodži, v Čile a vo Východnom Timore ho stavia na úroveň vojnového zločinca prvej triedy, približne porovnateľného s Hitlerovým ministrom zahraničia Joachimom von Ribbentropom, ktorého obesili v roku 1946.
Genocída v Kambodži má a bude mať hlavný význam len v tom, že pre Pritakávačov a pre potešenie Veľkých samcov a Okydávačov bude podávať dôkaz o zvrátenosti komunistického systému. Presne tak, ako to dokumentuje ČK-komunizmu.
Uvedené fakty sú len stručný súhrn z niektorých publikácií [5, 16] a z článkov na internete:
Manas Chakravarty: Who’s responsible for Pol Pot? (Financial Express, 4. 1. 1999)
www.financialexpress.com
John Pilger: Friends of Pol Pot (The Nation, May 1, 1998) www.globalpolicy.org
Edward S. Herman: On War Criminality and Impunity
www.lol.shareworld.com
Pol Pot: U.S. Ally. (Eat the State, Politics with Bite) Volume 1, #47, August 5, 1997, eatthestate.org
Již 9 měsíců před vyhlášením Maďarské komuny, došlo v červnu 1918 k velké stávce dělníků železničních dílen v Budapešti, která byla krvavě potlačena střelbou. Dne 30. října 1918 proběhla v Budapešti tzv. Astrová revoluce a o den později byl předsedou nové vlády zvolen hrabě Mihály Károlyi (1875–1955) – první a jediný prezident tzv. První Maďarské republiky, prvního státního útvaru na území novodobého Maďarska. Ještě téhož dne v Budapešti rozvášněný dav ubil k smrti nenáviděného bývalého ministerského předsedu Zalitavska a osobního důvěrníka císaře Františka Josefa I., premiéra a hraběte Istvána Tiszu. Po založení Německé republiky a Rakouské republiky vyhlásili i Maďaři dne 16. listopadu1918Magyar Népköztársaság, Maďarskou lidovou republiku.
Nová maďarská vláda, jež se sama paradoxně nazvala lidovou, ač neměla s lidem pranic společného, nejprve v obavách vyčkávala a bedlivě pozorovala tehdejší turbulentní vývoj v Evropě, kde jeden po druhém vybuchovaly a praskaly pokusy proletářských revolt. Tento státní útvar – řekněme Maďarská lidová republika – však nebyl republikou lidovou řízenou na principech lidové demokracie a otěže státní moci v rukou pochopitelně neměla ani maďarská dělnická třída ani rolnictvo.
Vznik Maďarské republiky rad resp. Maďarské sovětské republiky
Čtyři dny po založení První Maďarské lidové republiky ustavilo levé křídlo sociální demokracie dne 20. listopadu1918Komunistickou stranu Maďarska, která získávala mnoho stoupenců především mezi dělníky, nezaměstnanými a vojáky.
Pod vlivem nekrvavého avšak zcela epochálního triumfu Velkého října v Rusku došlo i v Maďarsku k revoluční situaci, jejímž vyústěním byl zánik zmíněné Maďarské „lidové“ republiky a vyhlášení Maďarské republiky rad první jarní den roku 1919. Maďarská republika rad resp. Maďarská sovětská republika či Maďarská komuna byla státem trvajícím přes čtyři měsíce do srpna téhož roku na území Maďarska a jižní resp. východní části Slovenska. K jejímu vzniku došlo v důsledku hluboké politické i hospodářské krize, jež následovala po konci první světové imperialistické války pod přímým vlivem erupce světodějných myšlenek V. I. Lenina, fenomenálního uskutečnitele Velké říjnové socialistické revoluce.
V Budapešti tehdy došlo k pokojnému převzetí moci proletariátem, vyhlášení republiky rad a ustavení revoluční vlády složené z komunistů a sociálních demokratů, kteří se ještě téhož dne (tj. 21. března 1919) sloučili v jednotnou Socialistickou stranu Maďarska s programem realizace proletářské diktatury a těsného spojenectví se sovětským Ruskem.Do čela vlády Maďarské komuny se postavil Béla Kun, který do velení dobrovolné maďarské Rudé armády, čítající zhruba 53.000 mužů, jejíž vojáci vzešli z ozbrojených továrních dělníků z Budapešti, jmenoval lidového komisaře vojenství Maďarské radové republiky Tibora Szamuelyho.[1]
Hortyho bílý teror
Bílý teror je označení pro dějinné události během a těsně po rozpadu Maďarské republiky rad od roku 1919. V tomto dvouletém období (1919-1921) byly organizovány represe kontrarevolučních vojáků s cílem potlačit komunistickou revoluci.
Bílého teroru se účastnily pravicové síly v Maďarsku, zahrnující různá paramilitantní seskupení a jiné dobrovolnické iniciativy obyvatelstva. V neposlední řadě i přeskupující se nová národní armáda admirála Miklóse Horthyho. Bolševici a činitelé Maďarské republiky rad, jež porazila přivolaná rumunská armáda, byli chytáni a popravováni.
Paramilitantní oddíly se soustředily i na na perzekuci Židů pod záminkou, že jsou bolševici a pomáhali Bélovi Kunovi. Odhaduje se, že za 2 roky bylo zabito cca 30 000 lidí.
Vznik Bavorské republiky rad
Střelbou a bodáky z jatek I. světové války se navrátivší soldatesky freikorpsu byla rovněž krvavě potlačena republika rad v Bavorsku, jejíž předáci v Mnichově a dalších bavorských městech dočasně převzali moc. Vláda Bavorské republiky rad pracovala od dubna do začátku května v roce 1919, přičemž samotná Bavorská radová republika ideově přímo navazovala na výsledky německé listopadové revoluce roku 1918 v Berlíně i na vzpoury rudých námořníků v Hamburku a Kielu.
Německá revoluce, alespoň v Berlíně, skončila zákeřnou a zbabělou vraždou předáků Spartakova svazu Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové. Stalo se tak z vůle sociálně demokratického prezidenta Fridricha Eberta, premiéra Filipa Scheidemanna a ministra obrany Gustava Noskeho, kdy bylo v lednu 1919 na ulicích a náměstích Berlína povražděno vojáky několik stovek nejradikálnějších dělníků.Vojákům se bohužel podařilo zajmout také revolucionáře Karla Liebknechta i Rosu Luxemburgovou. Vláda velmi dobře věděla, jaké nebezpečí by pro ni jistě představovali, pokud by byli zůstali na živu. Rozhodla se je proto po několikahodinovém výslechu spojeném s mučením chladnokrevně zavraždit. Stalo se tak 15. ledna 1919. Od té chvíle se sociálnědemokratická politika stala synonymem zrady revoluce.
Pokud jde o vládu Bavorské republiky rad, ta byla tvořena koalicí socialistických stran USPD (Nezávislá sociálnědemokratická strana Německa) se Sociálnědemokratickou stranou Německa (SPD) i některými dalšími pokrokovými levicovými subjekty a v čele revolučního státního útvaru typu komuny stál Kurt Eisner. Po jeho zavraždění jako vůdce radové republiky v únoru roku 1919 se situace v Bavorsku rychle zradikalizovala, zatímco v ostatním Německu již získávala převahu kontrarevoluce.
Bavorská republika rad byla vyhlášena dne 7. dubna 1919 pod vlivem Maďarské republiky rad. V Mnichově byla vytvořena Ústřední rada se zastoupením USPD, SPD, Bavorského rolnického svazu, anarchistů a představitelů inteligence. Komunistická strana Německa (KPD) odmítla účast pro celkovou nepříznivou politickou situaci v Německu. Ve dnech 12. – 13. dubna 1919 se však právě komunisté postavili do čela boje za udržení bavorské sovětské moci a výrazně tak přispěli k znovuustavení Bavorské republiky rad dne 13. dubna 1919 v čele Eugenem Leviné.
Bavorská republika rad provedla znárodnění bank a velkých podniků a dne 16. dubna 1919 vytvořila Rudou armádu. Po obranných bojích proti oddílům reichswehru a freikorpsu dne 4. května 1919 kapitulovala, Eugenem Leviné a další vůdci byli uvězněni a popraveni. Bavorská republika rad trvala od dubna do května roku 1919 a ztělesňovala revoluční pokus německé dělnické třídy ovlivněné epochálním rozmetáním starých feudálně-buržoazních pořádků ruským velkým říjnem a ideovou silou Lenina.
Radová revoluční vláda Bavorska bezodkladně provedla znárodnění bank i průmyslu a neprodleně vytvořila Rudou armádu včetně Rudé gardy. Po hrdinných bojích bavorských vojáků revoluce byla Bavorská republika rad krvavě potlačena říšskými vojsky a zdivočelou soldateskou freikorpsu.
Slovenská republika rad
Byla socialistickým státem na značné části území východního a jižního Slovenska od 16. června do 7. července 1919, vzniklý pod vlivem Maďarské republiky rad v době vzestupné revoluční vlny po VŘSR a 1. světové válce.
V průběhu intervenční války proti Maďarské republice rad, jíž se zúčastnila i československá armáda, přešla maďarská Rudá armáda do protiútoku a podařilo se jí přechodně obsadit část východního a jižního Slovenska, kde pod její záštitou a po vzoru Maďarské republiky rad převzal moc místní revoluční proletariát. Dne 16. června 1919 byla v Prešově vyhlášena Slovenská republika rad, vytvořeny její ústřední orgány, jimiž byly Revoluční výkonný výbor a Revoluční vládní rada (vláda) v čele s českým revolucionářem Antonínem Janouškem.
Revoluční vláda vydala výnos o zespolečenštění výrobních prostředků a znárodnění továren nad 20 zaměstnanců, velkostatkářů a peněžních ústavů, vypracovala plán na vytvoření nových výrobních vztahů v zemědělství, zastavila činnost buržoazních soudů a nahradila je revolučními tribunály, zestátnila školy, zřídila slovenskou Rudou armádu a bezpečnostní sbor Rudá stráž. Pro krátkou dobu trvání Slovenské republiky rad se ovšem revoluční opatření nemohla rozvinout.
Existence Slovenské republiky rad byla těsně spjata s osudem Maďarské republiky rad a po ústupu maďarské Rudé armády ze Slovenska přešla slovenská revoluční vláda a jednotky slovenské Rudé armády na maďarské území. Slovenská republika rad přestala fakticky existovat a oblasti, jež dosud kontrolovala, byly 7. července 1919 obsazeny československým vojskem.USTAVENÍ SLOVENSKÉ REPUBLIKY RAD BYLO PRVNÍM POKUSEM O VYTVOŘENÍ SOCIALISTICKÉHO STÁTU NA ÚZEMÍ ČESKOSLOVENSKA a posílilo revoluční tendence v masách československého proletariátu a ovlivnilo diferenciační proces, probíhající tehdy v řadách České sociálnědemokratické strany.
Tibor Szamuely
[1] Tibor Szamuely byl maďarský komunistický vůdce, jenž se narodil ve městě Nyíregyháza na severovýchodě Maďarska. Po úspěšném absolutoriu univerzity se stal právníkem. Politicky se aktivizoval jako člen Maďarské sociálnědemokratické strany. Szamuely byl nucen narukovat jako voják do Rakousko-uherské armády, tj. Rakousko-uherských pozemních sil. Vítězství Velkého října znamenalo pro Szamuelyho jediné: dezertoval na svobodu, vstoupil do Komunistické strany Maďarska (KSM) a stal se maďarským bolševikem.
V Moskvě agitovala maďarská komunistická skupina spolu s budoucím vůdcem Maďarské republiky rad Bélou Kúnem mezi maďarskými zajatci. Mnozí z nich, včetně právě Szamuelyho a Kúna vstoupili do sovětské Rudé armády a v ruské občanské válce bojovali na straně bolševiků. Od ledna 1918 pobýval Tibor Szamuely v Moskvě a spolupracoval s Bélou Kunem v organizaci maďarských válečných zajatců podporujících ruskou revoluci. Byl rovněž členem ústředního výboru odpovědného za zacházení s válečnými zajatci. Dne 24. března byl jmenován politickým zástupcem Komunistické skupiny maďarských válečných zajatců. V průběhu zasedání se mezi 14. dubnem a 18, zúčastnil jednání delegátů.
Od 3. dubna 1918 vydával spolu s Bélou Kúnem komunistické noviny s názvem Szocialista forradalom (Socialistická revoluce). Szamuely se později odebral do Německa a v prosinci 1918 se společně s Karlem Liebknechtem a Rosou Luxemburgovou podílel na vzniku Komunistické strany Německa (Kommunistische Partei Deutschlands, KPD). Do Budapešti se vrátil dne 3. ledna 1919, stal se členem Ústředního výboru KSM a rovněž tak i nepostradatelným redaktorem Rudých novin (Piros újságok).
Tibor Szamuely byl revoluční vládou Maďarské republiky rad, jmenovitě jejím vůdcem Bélou Kunem jmenován lidovým komisařem vojenství Maďarské komuny.Szamuely dokázal s umem a brilancí sobě vlastní zorganizovat, vést a velet maďarské Rudé armádě.
Na konci května 1919 odletěl Szamuely do Moskvy aby konzultoval s Vladimírem Iljičem strategii a taktiku vedení boje za šíření světové revoluce. Jakkoli razantně Tibor Szamuely prosazoval zavedení stanného práva a funkčního třídního soudnictví, usiloval Béla Kun o konsolidaci dosaženého. Sociálním demokratům, kteří byli rovněž členy Revoluční rady vlády, šlo v zásadě o udržení ultralevičáckých živlů kupících se okolo zuřivce Cserného pod kontrolou. V důsledku toho se na konci dubna 1919 lidový komisař vojenství Vilmos Böhm rozhodl odzbrojit teroristické skupiny. Postupně docházelo k rozkolu mezi předáky Maďarské radové komuny, který byl násilně ukončen utopením maďarských bolševiků v krvi a potlačením první maďarské revoluce proletariátu intervenčními vojsky. Stalo se tak na apríla, 1. dubna 1919.
Maďarská sovětská republika trvala po dobu pouhých šesti měsíců do 1. srpna 1919, kdy její vůdce Béla Kun prchl v očekávání obsazení Budapešti z řetězu puštěných rumunských bílých vojáků. Szamuelymu se v poslední chvíli podařilo uniknout zuřivé, zběsilé antikomunistické odvetě „Bílého teroru“. Doslova za pět minut dvanáct, dne 2. srpna 1919, dokázal Tibor Szamuely zmizet do Rakouska, kde byl okamžitě zatčen rakouským četnictvem. Maďarské, stejně jako rakouské orgány uvedly, že se Szamuely zastřelil. Ve svých Pamětech manželka Bély Kuna uvádí, že ji Szamuely o svém chystaném záměru spáchat sebevraždu, pokud by mu hrozilo zatčení, pověděl a ukázal ji pistoli ukrytou v jeho oblečení. Jiná verze maďarských komunistů uvádí, že Tibor Szamuely byl zastřelen na hranici.
Zpracoval Lukáš Sluka
Používame cookies aby sme pre vás zabezpečili ten najlepší zážitok z našich webových stránok. Ak budete pokračovať v používaní tejto stránky budeme predpokladať, že ste s ňou spokojní.SúhlasímNesúhlasím
Střelbou a bodáky z jatek I. světové války se navrátivší soldatesky freikorpsu byla rovněž krvavě potlačena republika rad v Bavorsku, jejíž předáci v Mnichově a dalších bavorských městech dočasně převzali moc. Vláda Bavorské republiky rad pracovala od dubna do začátku května v roce 1919, přičemž samotná Bavorská radová republika ideově přímo navazovala na výsledky německé listopadové revoluce roku 1918 v Berlíně i na vzpoury rudých námořníků v Hamburku a Kielu.
