Roza Georgijevna Šaninová byla jednou z prvních žen, které začátkem Velké vlastenecké války vstoupily do rudé armády, a byla první sovětskou ostřelovačkou, která byla vyznamenaná Řádem slávy a zároveň první ženou sloužící ve 3. běloruském frontu, která jej obdržela.
Vyznamenala se 59 potvrzenými zabitými vojáky, mezi nimiž bylo i 12 vojáků v bitvě o Vilnius. Talent Šaninové byl všeobecně oslavován a kanadské noviny o ní v roce 1944 napsaly, že je „neviditelným terorem Východního Pruska.“ Byla schopna precizně zasáhnout nepřátelský personál a uplatňovat dva zásahy ze dvou krátce po sobě vypálených salv. Důvodem, proč vstoupila do armády jako dobrovolnice, byla smrt jejího bratra v roce 1941.
Šaninová se narodila v Jedmě, ruské vesnici v Archandělské oblasti, v roce 1924. Lačná studia neváhala chodit denně pěšky 13 kilometrů, aby se dostala do školy; tehdy zde veřejná doprava neexistovala. Ačkoliv si to její rodiče nepřáli, v pouhých čtrnácti letech se Šaninová vydala na pěší pochod 200 kilometrů přes tajgu, aby mohla pokračovat ve studiu na střední škole v Archandělsku. Když došla do města, neměla u sebe žádný majetek a pouze velmi malou finanční částku. Nejprve bydlela u bratra Fjodora a později se přestěhovala do školních kolejí.
Po dvou letech studia zavedly sovětské vyšší vzdělávací instituce školné a Šaninová si nemohla dovolit platit za kolej. Našla si tedy práci ve školce, která jí zároveň poskytla bezplatné ubytování. Milovala děti a byla oceňovaná jejich rodiči. Během dne pracovala a po večerech pokračovala ve studiu a v akademickém roce 1941/42 úspěšně absolvovala.
Když Šaninová obdržela potvrzení o smrti svého devatenáctiletého bratra Michaila při obléhání Leningradu, zašla na vojenský komisariát a požádala o povolení narukovat jako dobrovolnice.
V tu dobu Sovětský svaz takticky přijímal ženy jako ostřelovačky, protože se věřilo, že jsou lstivější, opatrnější, trpělivější a mají ohebnější končetiny než muži. Šaninová se nejprve učila střílet na střelnici. V roce 1943, kdy stále bydlela na kolejích, byla přijata do programu Vsevobuch pro všeobecný vojenský výcvik.
Šaninová byla zabita během východopruské ofenzivy, kdy chránila zraněného velitele dělostřelecké jednotky. Během svého života byla obdivována za své hrdinství a její bojový deník byl prvně publikován v roce 1965. Díky němu známe mnoho faktů o jejím životě a prostředí, v němž vyrůstala. Jeho největší hodnota ale spočívá v tom, že jej napsala žena, která šla bojovat do války.
Komunisti z celého sveta sa len tak nečinne neprizerajú na utrpenie státisícov obyvateľov Sýrie, ktorých prenasledujú a vraždia fundamentalistickí fanatici z Islamského štátu a priložili ruku k dielu a pred dvoma rokmi vytvorili Medzinárodný batalión slobody, ktorý sa aktívne zapája do bojov proti bojovníkom Islamského štátu a výrazne tiež pomáhal pri bránení a oslobodení kurdského mesta odporu Kobani. Batalión operuje v severnej Sýrii.
https://www.youtube.com/watch?v=MKoOBfw3rQw
V tejto jednotke sa nachádzajú aj komunisti a komunistky zo Španielska, Nemecka, Francúzska, Grécka, USA, Veľkej Británie, Turecka a ďalších krajín z celého sveta. Zaujímavosťou je, že v jednotke sa nachádzajú aj anarchisti z Európy, čo je výnimočná situácia, kedy bok po boku spoločne bojujú anarchisti a komunisti proti spoločnému nepriateľovi, nakoľko práve anarchisti a komunisti sa vo väčšine Európy veľmi nemusia a často sa dokonca dostávajú v európskych mestách do vzájomných stretov.
Ako môžete vidieť na obrázku, tak medzi najhlavnejšie strany, ktoré tvoria Medzinárodný batalión slobody patria Komunistická strana práce Turecka- Leninisti, Marxisticko- leninská strana zo Španielska, Revolučná únia pre medzinárodnú solidaritu z Grécka, Komunistická strana Turecka- Marxisti-leninisti, Brigáda Henriho Krasuckeho a ďalšie, ktoré nájdete na obrázku.
Najviac bojovníkov pochádza hlavne z Marxisticko-leninskej komunistickej strany Turecka a Severného Kurdistanu, ktorej členovia a bunky sú roztrúsené aj po Európe a ktorá prostredníctvom svojich ozbrojených jednotiek pod názvom Armáda chudobných vstúpila aktívne do konfliktu v Sýrii a Iraku a spoločne bojuje po boku ďalších kurdských ozbrojených síl proti fundamentalistom z Islamského štátu.
Medzinárodný batalión slobody je jasným dôkazom, že komunisti, ale aj iní antifašisti z rôznych častí ľavicového antikapitalistického spektra nesedia so založenými rukami, ale idú bojovať proti tyranii a zlu. Neváhajú obetovať svoje životy v boji za slobodu, preto česť pamiatke a hrdinstvu pre tých, ktorí v bojoch s Islamským štátom zaplatili tú najvyššiu cenu a nie je ich málo.
Roter Frontkämpferbund (RFB) bola ochranná organizácia pod vedením Komunistickej strany Nemecka počas Weimarskej republiky. Prvé miestne skupiny RFB boli založené v roku 1924 a Ernst Thälmann bol zvolený prvým predsedom federálneho výboru počas prvého celoštátneho stretnutia- február 1925 v Berlíne. Die Rote Front (Červený front) boli noviny RFB. Zdravilo sa „Rot Front“! ( Červený front!). Symbolom organizácie sa stala zovretá päsť, čo symbolizovalo: „chrániť priateľa, bojovať proti nepriateľovi“. Táto obranná organizácia pre robotnícku triedu, sa angažovala v pouličných stretoch s políciou a s nacistickými úderkami z SA.
Na 1. mája v roku 1929, kedy nemecká vláda zakázala oslavy sviatku práce v Berlíne, sa rozpútali veľké nepokoje a polícia počas nich zastrelila až 30 osôb. Po tomto incidente nemecká vláda RFB zakázala. V čase zákazu mala RFB takmer 130 000 členov, z ktorých veľká časť pokračovala v činnosti nezákonne, alebo sa stali členmi miestnych nástupníckych organizácií, ako napríklad Kampfbund gegen den Faschismus (Bojovej aliancii proti fašizmu) a Antifašistickej akcie známej ako ANTIFA. Po prevzatí politickej moci v Nemecku nacistami v roku 1933, boli bývalí členovia RFB medzi prvými zatknutými a uväznenými v koncentračných táboroch. Nacisti sa snažil svojim bývalým súperom pomstiť a mnohí bojovníci Červeného frontu boli zabití v nacistických väzniciach.
Tí, ktorí prežili, alebo sa dokázali vyhnúť zatknutiu, nasledovali výzvu Druhej španielskej republiky počas španielskej občianskej vojny (1936-39) a pripojili sa k bataliónu Thälmann k Medzinárodným brigádam v boji proti fašistom vedených generálom Francom. Počas druhej svetovej vojny bojovali bývalí bojovníci Červeného frontu aj v Červenej armáde proti nacistickému Nemecku.
Po skončení druhej svetovej vojny sa bývalí členovia RFB, ako napríklad Erich Honecker a Erich Mielke, aktívne zapájali do vytvorenia prvej polície a vojenských jednotiek Nemeckej demokratickej republiky.
Čo predchádzalo vzniku RFB
Do roku 1923 ochraňovali stretnutia a demonštrácie Komunistickej strany Nemecka členovia ochrannej organizácie Proletarische Hundertschaften. Tá však bola zakázaná v roku 1923 a Komunistická strana Nemecka potrebovala chrániť svoje politické aktivity pred útokmi polície a pravicových polovojenských organizácií, akými boli Stahlhelm, Bund der Frontsoldaten a nacistickej SA.
Počas 9. národnej konferencie Komunistickej strany Nemecka v apríli 1924 sa rozhodlo vytvoriť novú obrannú organizáciu pod názvom Roter Frontkämpfer-Bund. Cieľom bolo prilákať nekomunistických pracovníkov a viesť ich ako jednotnú frontu. Incidenty v meste Halle / Saale z 11. mája 1924, v ktorých boli zabití 8 robotníci a 16 ich bolo vážne zranených výstrelmi vystrelenými políciou počas demonštrácie, bolo rozhodnutie zverejnené všetkým miestnym organizáciám strany a krátko potom vznikli prvé miestne RFB skupiny. Väčšina z týchto prvých jednotiek RFB bola umiestnená v priemyselných mestách, prístavoch a iných tradičných pevnostiach pracujúcej triedy.
Členská základňa RFB
Zatiaľ čo mnohé RFB skupiny boli pod vedením členov Komunistickej strany Nemecka, väčšina členov RFB nebola stranícky organizovaná a niektorí boli dokonca aj členmi Sociálnodemokratickej strany Nemecka, alebo iných politických organizácií. Až 98% členov RFB patrilo do robotníckej triedy. Veľká časť členov RFB bola veteránmi z I. svetovej vojny a niektorí sa aktívne zapájali do novembrovej socialistickej revolúcie v Nemecku z roku 1918. Počet členov sa neustále zvyšoval a dosiahol svoj vrchol s približne 130 000 členmi v čase zákazu v roku 1929.
Prehľad počtu členov RFB: Rok 1925: 40 450 členov združených v 558 miestnych skupinách (49% nečlenov KPD) Rok 1926: 68 392 členov združených v 1 120 miestnych skupinách (55% nečlenov KPD ). Väčšia časť jej členov nevstúpila do RFB kvôli politickým ideológiám, boli to väčšinou tvrdo pracujúci ľudia bez akejkoľvek politickej výchovy, ktorí jednoducho verili, že je to tá správna organizácia, ktorá bojuje za lepšie životné podmienky. Pocit spojenia, dosiahnutý prostredníctvom neustáleho rozširovania vedomia triedy, pocitu solidarity a kamarátstva, súdržnosti v rámci skupiny bolo to, prečo RFB fascinovala mnoho pracujúcich
V čase zákazu v roku 1929, bolo iba 30% členov RFB členmi Komunistickej strany Nemecka a 70% nečlenovia, alebo členovia iných strán.
Pridružené organizácie RFB
Pre svojich mladších členov vo veku od 16 do 21 rokov RFB vytvoril Roter Jungsturm, ktorý bol premenovaný na Rote Jungfront (RJ) v roku 1925 s cieľom vyhnúť sa podobnostiam s mládežou nacistickej strany Jungsturm. Až 40% miestnych RFB skupín malo aj časť RJ.
Na počesť námorníkov cisárskeho námorníctva, ktorí bojovali počas novembrovej socialistickej revolúcie v roku 1918, RFB v máji 1925 založil Rote Marine (RM) – Červené námorníctvo, s oddielmi vo všetkých veľkých prístavných mestách. Rote Marine bola tiež považovaná za elitnú jednotku.
Od roku 1925 boli členovia ženského pohlavia organizovaní v Roter Frauen und Mädchen Bund (RFMB) (Aliance červených žien a dievčat). Hlavou organizácie sa stala známa komunistka a poslankyňa Clara Zetkin a v čase zákazu v roku 1929 mala RFMB asi 4 000 členov.
Veľká časť aktivít RFB bola zameraná na podporu politickej práce Komunistickej strany Nemecka (KPD), organizácie Rote Hilfe (Červenej pomoci) a ďalších proletárskych organizácií, ako boli pracovné zväzy. Vo väčšine prípadov poskytovali bezpečnostnú službu pre rôzne udalosti, ale tiež sa podieľali na aktívnej agitácii.
RFB ako hrádza nacistickému teroru z SA
Zatiaľ čo sa členovia RFB pokúšali udržať eventuálnych provokatérov v kľude, aby nenarušili prebiehajúce prejavy, polícia vo väčšine prípadov hľadala dôvod na rozbitie demonštrácií komunistov a často použila nadbytočnú silu proti účastníkom pri náznaku najmenšieho problému. Početné udalosti sa skončili masovými bitkami medzi políciou a členmi RFB, ktoré zanechali zranenia na oboch stranách a v niektorých prípadoch mŕtvych demonštrantov, ktorých zastrelila polícia. Takmer všetky incidenty viedli k zatknutiu a odsúdeniu mnohých členov RFB
Zatknutí členovia RFB sa mohli spoľahnúť na pomoc od Rote Hilfe, ktorá im poskytla právnu pomoc a tiež v prípade odsúdenia a väznenia, finančne podporovala ich rodiny v čase, keď neboli schopní pracovať.
Počas rokov svojej existencie sa neustále rozširovalo súperenie medzi bojujúcimi organizáciami, ako boli Sturmabteilung- SA, Stahlhelm a Reichsbanner a násilie sa zintenzívňovalo. Vzhľadom na to, že stratégia Sturmabteilung (SA) bola špeciálne navrhnutá tak, aby viedla politický boj na ulici a vyvolala súpera kdekoľvek by mohla, násilné stretnutia medzi členmi týchto dvoch organizácií sa čoskoro stali súčasťou každodenného života. SA účelovo otvorila nové prenasledovanie v okresoch drobných pracovísk, v ktorých bola veľká časť obyvateľstva „červená“, čo znamená, že podporovali buď Sociálno-demokratickú stranu Nemecka-SPD, alebo Komunistickú stranu Nemecka- KPD.
Pre svoje zhromaždenia nacistická SA takmer výlučne vybrala miesta v týchto okresoch, vediac, že najmä RFB nenechá tieto provokácie len tak a mnohé udalosti z obidvoch strán vyústili do násilných masových bitiek.
Počas rokov hospodárskej krízy v neskorých dvadsiatych a začiatkom 30. rokov minulého storočia, mnohí pracovníci nemohli zaplatiť načas nájomné za svoje chudobné obydlia. Kedykoľvek sa prenajímateľ pokúsil vyhnať takýchto obyvateľov, objavili sa členovia RFB a pokúšali sa zabrániť polícii, alebo zástupcom prenajímateľa, aby vyhodili svojich susedov na ulicu. „Sociálna spravodlivosť a mier“.
RFB bola anti-militaristická organizácia a preto mnohé z jej aktivít smerovali proti opätovnému vyzbrojovaniu nemeckej armády. RFB a iné organizácie napríklad protestovali proti vynaloženiu miliardy mariek na nákup vojenských lodí vládou Weimarskej republiky a požadovali použitie týchto zdrojov na zlepšenie systému sociálneho zabezpečenia. Požadovali o zachovanie mieru a odsúdili plány na novú vojnu. Väčšina členov RFB tiež podporila výzvu KPD na zmenu sociálneho systému na socialistický model. RFB preto štát považoval za „nepriateľa štátu“, čo viedlo k niekoľkým dočasným zákazom ohlásených pochodov a stretnutí a vyústilo do zákazu v roku 1929 a vzniku Antifašistickej akcie- Antify v roku 1932.
Antifaschistische Aktion (ANTIFA) bola vyhlásená Komunistickou stranou Nemecka (KPD). Antifa bola vytvorená kvôli tomu, aby sa jej členovia postavili v uliciach proti teroru, ktorí rozpútali nacistické polovojenské jednotky. Antifa bol pokus zjednotiť všetkých antifašistov z robotníckej triedy a socialistického hnutia z radov komunistov, sociálnych demokratov a ďalších antifašistických ľavicových organizácií, odborárov a verejnosti, aby tak spoločne čelili teroru nacistov. Hnutie ANTIFA zanechala za sebou inšpiratívne politické dedičstvo, ktoré prežilo do dnešných dní.
V mesiacoch jún a júl by mal Slovenskom prejsť po zuby ozbrojený konvoj militantných kapitalistov, ktorý sám seba označuje ako „Severoatlantická aliancia“, skr. NATO, na čele s americkou armádou. Táto organizácia sa nijako netají tým, že jej cieľom je absolútna nadvláda západného kapitálu vo svete.
Pravdepodobne slúži sfanatizovanej a krvilačnej buržoázii zo zahraničia, zo svojho bunkru v USA známeho ako „Pentagon“. V nedávnej histórii sa táto organizácia „preslávila“ bombovými atentátmi proti civilnému obyvateľstvu v Srbsku, Iraku alebo v Líbyi. Okrem toho organizovala aj záškodnícku činnosť, vyzbrojovanie fašistov a islamistov v celom svete za účelom zvrhávania legitímnych proľudových vlád apod. Počas 20. storočia rozpútala desiatky konfliktov. Na rozdiel od islamských fanatikov z ISIS, táto teroristická organizácia sa nedopúšťa samovražedných atentátov, bomby na náhodné obete hádže priamo zo vzdušného priestoru. Podľa uniknutých informácií z médií už majú svojich členov a inštruktorov aj na Slovensku a v tajnosti pripravujú budovanie základní. Je možné, že svojich agentov majú v slovenskej politike aj na najvyšších miestach. Ich úlohou je túto zločineckú organizáciu propagovať a tiež apelovať na jej financovanie z verejného rozpočtu daňových poplatníkov.
Svojich bojovníkov naberajú buď z radov sfanatizovaných občanov USA v dôsledku americkej dlhodobej propagandy, ktorá vydáva lúpežné vojny za „vlastenectvo“, ale tiež aj z radov chudobných Američanov, ktorí sa k NATO pridali preto, aby zo žoldu mohli zaplatiť školné svojim deťom.
Máme vážne podozrenie, že táto teroristická organizácia sa dopustila aj mučenia slovenského premiéra Roberta Fica a predsedu parlamentu kpt. Andreja Danka. Robert Fico totiž pred časom verejne hlásal, že nedovolí budovanie vojenských základní NATO na Slovensku. Kpt. Andrej Danko ešte ako mimoparlamentný politik na rôznych besedách ostro vystupoval proti tejto teroristickej organizácii. Je to len náhoda, že mali obaja v rovnakom čase vážne zdravotné problémy, alebo to bol priamo dôsledok mučenia komisármi NATO, ktorí týchto charakterných štátnikov prinútili prehodnotiť postoj k tejto teroristickej organizácii?
Pevne veríme, že Polícia Slovenskej republiky nedovolí v zmysle platných zákonov prechod ozbrojenej teroristickej organizácie našim územím. Veríme, že na hranici budú pripravené policajné zátarasy, prebehne odzbrojenie a že títo teroristi skončia ešte v ten deň na policajných celách.
Pokiaľ chcete polícii pomôcť so zablokovaním hraničného priechodu, pridajte sa do udalosti „Blokáda amerického konvoja na FB“, kde budú aktuálne informácie
Vyberáme niekoľko paragrafov, ktoré porušuje nie len táto organizácia, ale aj niektorí predstavitelia slovenskej politickej scény:
§294 Nedovolené ozbrojovanie
§297 Založenie, zosnovanie a podporovanie teroristickej skupiny
§354 Násilné prekročenie štátnej hranice
Kto prekročí štátnu hranicu za použitia násilia alebo hrozby bezprostredného násilia, potrestá sa odňatím slobody na tri roky až osem rokov.
§312 Úklady proti Slovenskej republike
(1) Kto sa násilím alebo hrozbou násilia pokúsi
a) zmeniť ústavné zriadenie, porušiť samostatnosť alebo zvrchovanosť Slovenskej republiky
§338 Schvaľovanie trestného činu
Kto verejne schvaľuje trestný čin alebo verejne vychvaľuje pre trestný čin jeho páchateľa, potrestá sa odňatím slobody až na jeden rok
§359 Násilie proti skupine obyvateľov
Kto sa skupine obyvateľov vyhráža smrťou, ťažkou ujmou na zdraví alebo inou ťažkou ujmou, alebo spôsobením škody veľkého rozsahu, alebo kto použije násilie proti skupine obyvateľov, potrestá sa odňatím slobody až na dva roky
§360 Nebezpečné vyhrážanie – predovšetkým štátom a skupinám, ktoré nie sú sluhom západného kapitálu a presadzujú sociálne spravodlivý poriadok
Kto sa inému vyhráža smrťou, ťažkou ujmou na zdraví alebo inou ťažkou ujmou takým spôsobom, že to môže vzbudiť dôvodnú obavu, potrestá sa odňatím slobody až na jeden rok
§361 Šírenie poplašnej správy (o ruskej hrozbe a agresii)
Kto úmyselne spôsobí nebezpečenstvo vážneho znepokojenia aspoň časti obyvateľstva nejakého miesta tým, že rozširuje poplašnú správu, ktorá je nepravdivá, alebo sa dopustí iného obdobného konania spôsobilého vyvolať také nebezpečenstvo, potrestá sa odňatím slobody až na dva roky.
§417 Ohrozenie mieru (označovanie Ruska za nepriateľa slovenským generálom, umožnenie presunov vojenskej techniky, účasť na cvičeniach pri hranici)
Kto v úmysle narušiť mier akýmkoľvek spôsobom podnecuje k vojne, vojnu propaguje alebo inak podporuje vojnovú propagandu, potrestá sa odňatím slobody na jeden rok až desať rokov.
§419 Terorizmus – hádzanie bômb na civilné obyvateľstvo, vyhrážanie sa vládam vojenským útokom, vykonávanie takýchto útokov
Kto v úmysle vážne zastrašiť obyvateľstvo, vážne destabilizovať alebo zničiť ústavné, politické, hospodárske alebo spoločenské zriadenie štátu alebo usporiadanie medzinárodnej organizácie, alebo donútiť vládu štátu alebo medzinárodnú organizáciu, aby niečo konala alebo sa zdržala konania, hrozí spáchaním alebo spácha zločin ohrozujúci život, zdravie ľudí, ich osobnú slobodu alebo majetok alebo neoprávnene vyrobí, získa, vlastní, drží, prepravuje, dodáva alebo inak používa výbušniny, jadrové, biologické alebo chemické zbrane, alebo uskutočňuje nedovolený výskum a vývoj takých zbraní alebo zbraní zakázaných zákonom alebo medzinárodnou zmluvou,
Kto chce asistovať Policajnému zboru pri budovaní zátaras a zatýkaní teroristov, prihláste do skupiny občianskych aktivistov v udalosti na Facebooku:
§420 Mučenie a iné neľudské zaobchádzanie – mnoho príkladov z Iraku
§425 Neľudskosť – mnoho príkladov z Iraku
Kto sa v rámci rozsiahleho alebo systematického útoku namiereného voči civilnému obyvateľstvu dopustí
a) vraždy,
b) vyhladzovania ľudí
c) zotročovania
d) deportácie alebo násilného presunu obyvateľstva
e) mučenia
f) znásilnenia, sexuálneho otroctva, vynútenej prostitúcie, násilného tehotenstva, nezákonnej sterilizácie alebo inej formy sexuálneho násilia porovnateľnej závažnosti
g) perzekúcie skupiny obyvateľstva na politickom, rasovom, národnostnom, etnickom, kultúrnom alebo náboženskom základe, z dôvodu pohlavia alebo z iného podobného dôvodu,
h) uväznenia alebo iného závažného pozbavenia osobnej slobody porušujúceho základné pravidlá medzinárodného práva alebo akéhokoľvek iného obmedzenia osobnej slobody s následným nedobrovoľným zmiznutím ľudí,
§431 Vojnová krutosť
§432 Perzekúcia obyvateľstva
§433 Vojnové bezprávie
§311 Vlastizrada
Občan Slovenskej republiky, ktorý v spojení s cudzou mocou alebo s cudzím činiteľom spácha trestný čin úkladov proti Slovenskej republike, teroru, záškodníctva alebo sabotáže, potrestá sa odňatím slobody na pätnásť rokov až dvadsaťpäť rokov alebo trestom odňatia slobody na doživotie
Dôkazový materiál:
Zaobchádzanie s civilným obyvateľstvom
Mučenie, sexuálne znásilňovanie
Bombové atentáty, napadnutie suverénnych štátov pod falošnou zámienkou
Streľba do civilného obyvateľstva
Andrej Danko v roku 2014 kritizuje financovanie NATO, budovanie základní
Robert Fico: „Bolo by nesprávne, keby na území Slovneska stála základňa NATO. Ak by som bol pri moci, nesúhlasil by som.“
Vypočujte si veľmi zaujímavú prednášku sociológa Jána Kellera, s konkrétnymi príkladmi, prečo sa kapitalizmus v dnešnej dobre stále viacej prepadáva a ako vlastne reálne funguje v našich končinách a ak´to má dopady na rozširovanie chudoby medzi pracujúcimi.
S dcerou Ernesta Che Guevary Aleidou (Aleida Guevara March) hovořil Ron Augustin
Aleida Guevara Marchová je dcerou Che Guevary a Aleidy Marchové. Je pediatričkou v havanské Dětské nemocnici Williama Solera a učí na Escuela Latina-Americana de Medicina a na základní škole pro invalidní děti. Jako členka Kubánské komunistické strany se často účastní politických debat po celém světě. Jako pediatrička pracovala v Angole, Ekvádoru, Nicaragui a Venezuele. Má dvě dospělé dcery a úzce spolupracuje se Vzdělávacím střediskem Che Guevary, jehož ředitelkou je její matka.
Tento rozhovor proběhl na Kubánském velvyslanectví v Bruselu koncem roku 2016. Ze španělštiny jej přeložili Nina a Vladimír Augustinovi.
Ron Augustin: Po 90. narozeninách Fidela Castra využily západní sdělovací prostředky posledních pár měsíců ke shánění starých falšování dějin, takových jako zásadní spor mezi ním a Che, založený na otcově kritice Sovětského svazu. Používali jste tenhle druh zkreslování, a někteří z nás na Západě také, ale komentovali jste tahle tvrzení, a diskutovali jste o nich vůbec někdy s Fidelem?
Aleida Guevara March: když se Fidel a můj otec setkali v Mexiku, otec se přidal k výpravě na Kubu pod podmínkou, že, pokud revoluce zvítězí a on válku přežije, půjde si svou vlastní cestou. Po vítězství revoluce se otec stal jedním z nejvýznamnějších lidí v zakládání kubánské socialistické společnosti. Ale roky ubíhaly a otec byl astmatický, podlomený nemocí, a myslel si, že už mu nezbývá příliš času k využití a sdílení jeho partyzánských zkušeností. Začal hledat možnosti v Argentině, ale podmínky tu ještě nebyly, s malou podporou. Potom mu Fidel ukázal žádost o pomoc od osvobozeneckého hnutí v Kongu. Po atentátu na Lumumbu tam byla kritická situace, s belgickou armádou snažící se získat zpět kontrolu. Takže v tét části Afriky byl nějaký tlak, žádající mladou kubánskou revoluci o pomoc. Otec byl šťastný, že tam půjde, a jednotka kubánských dobrovolníků, vedená mým otcem, směřovala do Konga. Jakmile otec zmizel z dohledu veřejnosti, kapitalističtí světoví politici a sdělovací prostředky začali šířit spekulace, takové jako o sporu mezi Fidelem a Che, a ty, co máte vy.
To je téma, se kterým jsem přišla za Fidelem osobně. Požádala jsem ho: „Strýčku, vyprávěj mi o sporu, jenž jsi, jak se zdálo, měl s mým otcem“, a on se smál a vyprávěl mi o jednom sporu, jejž měli, když byli ve vězení v Mexiku. Fidel všem říkal, aby mexickým úřadům nevyzrazovali svou politickou příslušnost. A řekl mi: „Co si myslíš, že tvůj otec udělal? Nejen že jim řekl, že je komunista, ale začal také s jedním ze strážců diskutovat o osobě Stalina, s výsledkem, že nás všechny pustili, ale tvého otce drželi proto, že je prosovětský komunista!“ A co udělal Fidel? Mého otce hájil a odmítl odejít bez něj. „Co jsem mohl dělat,“ řekl mi, „když jsem pro něj šel, zjistil jsem, že nemůže lhát o své politické identitě, i kdyby ho to stálo život. Žádný argument ho nepřesvědčil o opaku.“ To je ten druh sporů, jež mohli mít. Zároveň spolu vycházeli dobře, protože sdíleli stejné zásady, stejné ideály.
Africká operace trvala osm měsíců. Dokumenty, které jsme během let vydali, ukazují, že můj otec a Fidel se během těchto složitých měsíců pravidelně radili a že jednotky dostávaly z Havany všemožnou podporu. V říjnu 1965 byla oficiálně založena Komunistická strana Kuby. Když měli být vyhlášeni členové jejího Ústředního výboru, bylo důležité Kubáncům vysvětlit, proč můj otec, jedna z nejvýznamnějších opor revoluce, tam nebude. Tak Fidel cítil jako nutnost přečíst dopis na rozloučenou od Che. Poté, co můj otec opustil Kongo, zůstal v Praze, odkud chtěl připravovat svůj latinskoamerický projekt. Nechtěl se vrátit na Kubu, protože se už formálně s Kubánci rozloučil. Nakonec se tajně na Kubu vrátil, protože se Fidelovi podařilo ho přesvědčit, že mu Kuba nabízí k přípravám nejlepší podmínky. Zůstal sedm měsíců na tajném místě na Kubě, kde se on a další připravovali na bolívijský úkol. Fidel byl zapojený do všech etap příprav.
Jedna věc je často předhazovaná, že oddíl Che v Bolívii byl izolovaný a ponechaný sám sobě. Ale nemůžeš srovnávat vývoj partyzánských skupinek, focos, s tažením pravidelné armády. Partyzánský oddíl musí být nezávislý a soběstačný, aby se sestavil a rozvíjel. Bohužel vztah s vedením Bolívijské komunistické strany se zhoršoval a komunikační spojnice s dalšími jednotkami nefungovaly. Nicméně deník Che ukazuje, že udržoval kontakt s „Manilou“ (kódované slovo pro Kubu; pozn. AGM) jak jen to bylo možné. Jeho deník a Fidelova předmluva k němu také jasně ukazují hranice toho, co bylo reálně možné.
Není to tak dlouho, co jsem měla s Fidelem tuhle diskusi, když jsme pracovali na předmluvě ke Konžskému deníku mého otce, a Fidel souhlasil s vydáním dopisu, v němž otce žádal, aby přijel k přípravám na Bolívii na Kubu. Když jsme hovořili o údajných sporech mezi nimi, Fidel se na mě náhle podíval a tázal se: „Proč se směješ?“ A já mu musela říci: „Strýčku, ty sis toho nevšiml, ale mluvíš o mém otci v přítomném čase, jako kdyby měl každou chvíli otevřít dveře.“ Velmi vážně souhlasil: „Tvůj otec tu je, víš?“
Lidé, kteří otce obdivují, by měli cítit jeho lidskou povahu, jeho cit coby lidské bytosti. Kdyby měl zásadní spor s Fidelem nebo s kubánskou revolucí, jak by si někdo mohl představit, že by zanechal ženu a děti v jejich rukou, aby je vzdělávali a vychovávali? Jak může někdo věřit, že by mezi těmito dvěma muži byl vážný spor? To je to nejhloupější, co si o tom můžu myslet. Je ale pravda, že musíme věnovat pozornost ideologickým motivům mezi takovým zkreslováním, protože žijeme ve světě, ve kterém jsme neustále bombardovaní spoustou nesmyslů.
Ve skutečnosti v dobře známém otcově projevu v Alžíru byly socialistické státy a zvlášť Sovětský svaz kritizovány pro neúčinnou podporu osvobozeneckých hnutí té doby. Otec vysvětloval, že s každým územím, jež se odtrhne z kolonialismu, je o základnu méně pro imperialistický systém, a že národně osvobozenecká hnutí musí být podporovaná bez ohledu na to, zda bojují s vyhlídkou na socialismus či ne, dokud se nedostanou z imperialistické nadvlády. Fidel mi potvrdil, že to, co v onom projevu otec řekl, bylo dokonale v souladu s přesvědčením kubánského vedení té doby, a že se s tím netajili.
RA: Tvoje máma provozuje Středisko studií Che Guevary, jež pátrá po archivech, dokumentujících historii tvého otce. S pomocí tebe a tvého bratra připravila vydání četných dokumentů pozoruhodného historického významu. Tvé mámě už je přes osmdesát. Jak se má, a můžeme v blízké budoucnosti očekávat další publikace?
AGM: Máma je stále velmi aktivní. Je ve Středisku téměř každý den, jezdí vlastním autem. Dosud jsme vydaly šestnáct titulů ve spolupráci s Ocean Sur a Ocean Press, a také množství záznamů z konferencí o současné aktuálnosti určitých aspektů života Che. Připravujeme několik studií a brzy vyjde kniha o cestách Che po Africe.
RA: Tvoji rodiče se poznali během partyzánské války v pohoří Escambray. Když Che odešel, Fidel se pro tebe stal něčím jako druhým otcem. Mezi dalšími osobnostmi kubánské revoluce, s nimiž jsi vyrůstala, byly vyjímečné ženy jako Célia Sanchezová, Vilma Espinová, Haydée Santamaría a Melba Hernandezová. Řeknete nám, jaký dojem v tobě tyhle ženy zanechaly?
AGM: Matka byla nejdůležitější osobou mého dětství. Když zvítězila revoluce, pracovala ve Federaci kubánských žen, a s ní i Célia, Vilma, Haydée a Melba. Takže jsem od raného věku žila se všemi těmi ženami. Pro mne to byla rodina, a považovala jsem je za tety.
Célia byla silná osobnost, ale snažila se být v každé situaci spravedlivá. Byly jsme si velice blízké, protože neměla vlastní děti a hodně se starala o moji nevlastní sestru, jejíž matka jako novinářka v oněch dnech hodně cestovala. Starala se o její ochranu, zajišťovala, aby se jí dařilo ve škole a dělala vše, aby nás sblížila, mě a moji velkou sestru. Například nás vzala do kursu pletení, jen abychom my dvě něco dělaly spolu. Mám z té doby pár milých vzpomínek. Žily jsme ve stejném domě jako Célia, když jsme slyšely o otcově smrti. Célia mi řekla, že matka na mě čeká v pokoji, a dala mi pro ni misku kukuřičné polévky, matčina oblíbeného jídla. Nezapomenutelný okamžik, protože právě tehdy jsem si musela vyslechnout, že už nemám otce, a Célia je dosud v mé mysli silně pjatá s tímto okamžikem. Takhle jsem s ní vyrůstala.
Vilma mě brala jako další dítě své vlastní rodiny. Pro nejmenšího syna Vilmy a Raúla jsem byla velká sestra. Celou dobu jsem si s ním hrála, spolu jsme vyrůstali, spolu jsme odešli. A tetička Vilma, tu jsem vždycky milovala, stejně jako Haydée, které jsem se naučila si vážit, pro její oddanost, odhodlání, spontánnost. Haydée přišla z prosté rodiny, její oficiální vzdělání bylo omezené, ale ona dokázala získat neuvěřitelnou míru znalostí a kultury. Asi byla nejsrdnatější osobou své doby. A založením Domova Amerik (Casa de las Américas; organizace, založená kubánskou vládou v dubnu 1959 k rozvoji společensko-kulturních vztahů se zeměmi Lat. Ameriky, karibiku i zbytku světa; pozn. překl.) dokázala svést dohromady všechny intelektuály Latinské Ameriky. Ale Haydée měla hluboké jizvy od časů po útoku na Moncadu, když byla se svým bratrem Abelem zajata a ukázali jí části bratrova zmučeného těla. Jeho zavraždění ji nesmazatelně poznamenalo, i když zůstala pevná po celé roky. Dokud ji vše nedostihlo a nesáhla si na život.
S Melbou jsme také byly chvíli spolu, když měla na starost organizaci Konference tří světadílů (konference solidarity s africkými, asijskými a latinskoamerickými národy v Havaně v r. 1966, s více než 500 účastníky z 82 zemí; pozn. překl.), a než opustila zemi jako velvyslankyně ve Vietnamu. Byla to jemná, inteligentní, aktivní žena, po celý život neobyčejně oddaná revolučnímu procesu.
Vyrůstala jsem s vyjímečnými lidmi, se skutečně velice mimořádnými ženami, které něco vypovídají o síle kubánského lidu, jeho něze, laskavosti, solidaritě. Myslím, že jsem měla výsadu poznat lidi, kteří, jak patrno, na vás zanechají svou stopu. Učí vás a chtějí, abyste se stali lepší lidskou bytostí. A ukazují vám, jak je důležité mít úctu k lidem a něco pro lidi znamenat. Tyhle ženy, myslím, jsou ty nejúplnější Kubánky, jaké jsem kdy poznala. Nikdy mi nikdo tuhle otázku nepoložil, a jsem za ni vděčná, protože je velmi zajímavé o těchhle ženách vědět. Jsou pilíři naší revoluce, rádkyněmi všech Kubánek.
RA: Výměna velvyslanců v červenci 2016 byla zamýšlena jako první krok k normalizaci vztahů mezi Kubou a Spojenými státy. Dosud se sotva co změnilo, pokud jde o blokádu proti Kubě. Jaké jsou vyhlídky?
AGM: Dokud trvá blokáda a okupace Guantánama, žádná normalizace není. Ze strany Spojených států k žádné zásadní změně v politice nedošlo. Vláda USA přiznala, že cíle blokády, čili zničení socialismu na Kubě, dosaženo nebylo, a že už je čas „zkusit něco jiného“ pro to, jak říkají, „aby byli Kubánci méně závislí na režimu“. Blokáda nesplnila to, co měla vláda USA v úmyslu, ale kubánskou ekonomiku značně poškodila. Podle některých výpočtů nás blokáda stojí téměř 10 procent HDP každý rok. Jako doktorka lékařství na její následky narážím denně.
Jsou důležité lékařské nástroje a léky, jež musíme obstarávat v zahraničí a výrobci nám je odpírají kvůli blokádě. Následně musíme kupovat věci, které už jsou od začátku drahé, až přes pět zprostředkovatelů, za příšerné ceny. Kvůli tomu je občas ani nedostaneme včas. Často jsme tak nuceni pracovat s domácími produkty. V mé nemocnici byla jedenáctiletá dívka, trpící hydrocefalitidou (Vodnatelností mozku), dvanáctkrát na operaci, protože cévky, jež se daly nakoupit, měly tak špatnou kvalitu, že jsme je museli po celou dobu měnit.
Blokáda nás nutí vyvíjet alternativy, nejen v lékařství. Například v zemědělství nepoužíváme ani hnojiva, ani pesticidy. Při setbě rýže jsou používány rybičky, jež polykají bakterie a parazity. Navzdory blokádě, zrychlená metoda gramotnosti, vyvinutá na Kubě, už ve světě zbavila negramotnosti deset milionů dospělých. Operace Milagro, program léčby několika očních nemocí, zlepšila nebo vrátila zrak sedmi milionům lidí. Kolem 30 000 kubánských doktorů pracuje v Africe, Asii a Latinské Americe, 84000 příslušníků lékařského personálu z těchto zemí bylo vyškoleno na Kubě. Tak si představte, jak bychom žili bez blokády, jaké úrovně vědeckého rozvoje bychom dosáhli na pomoc lidstvu.
RA: A co kubánský farmaceutický průmysl?
AGM: Děláme samozřejmě, co můžeme, abychom zpracovávali vlastní léčiva, ale také v tomto případě jsou složky a suroviny, jež musí být nakoupeny v cizině. Naštěstí nám jedna švýcarská organizace pomáhá nakupovat některé suroviny, požadované k výrobě různých léčebných mastí, často v menším balení, než jsou značkové. Například vyrábíme Ibuprofen v tubách po 200 miligramech, ne jako na Západě v balení až po 800 miligramech. Považujeme 200 miligramů za dostatečné u většiny léčení, a stejně tak umíme vyrobit větší množství nejen pro Kubu, ale i pro země se kterými spolupracujeme, jako Venezuela, Bolívie a Nicaragua.
Často máme potíže proto, že nedorazí včas dotace nebo se na mezinárodním trhu nepodaří koupit správnou látku, což se dá těžko předvídat. Blokáda komplikuje všechno, protože osm z deseti posledních léčebných vynálezů je patentováno ve Spojených státech. Ale jak prohlásil Fidel: „Když je dítě na Kubě vpuštěno do nemocnice nebo do nějaké jiné instituce, lékař zodpovídá za nalezení správné léčby, i kdyby to znamenalo zaklepat na dveře Bílého domu nebo kdekoli jinde, ale lék se najít musí.“ V určitých případech to znamenalo plno práce, ale většinou jsme uspěli, s pomocí zahraničních hnutí solidarity, což trochu blokádu narušilo.
V nemocnici, kde pracuji, jsme měli osmiměsíční dítě s jícnovými křečovými žilami, chorobným jevem, kdy zažívací systém krvácí a k léčbě pomáhá v USA patentovaný lék. Firmu, ochotnou nám ten lék prodat, jsme nemohli najít. Naštěstí byli na Kubě členové Evropského hnutí solidarity a my jsme je požádali, zda by nám lék obstarali. Což udělali a dítě mohlo být stabilizováno. Nechtěli, abychom jim to uhradili, ale my takové věci odmítáme, protože není správné záviset na solidaritě kvůli problému, jenž není finanční, ale jen kvůli americké blokádě. Proto jsme museli rozvíjet naše vědecké schopnosti při hledání řešení problémů, jaké jiní dosud vyřešit nedokázali.
RA: Jaký je stav lékařského výzkumu na Kubě? Například jsi pediatr specializovaný na alergie, byl v této sféře za posledních pár let nějaký pokrok?
AGM: Momentálně je alergie jednou z oblastí, kde se na Kubě udělala spousta výzkumu, protože je spjatá s imunologií. Máme výzkumné středisko molekulární imunologie, takže to jsou rozhodně oblasti zájmu, ale teď se svažíme více zaměřit na nejdůležitější problémy, jako boj proti rakovině, cukrovce a AIDS, protože tyhle nemoci mohou být osudové. Pokud jde o alergie, vedeme výzkum hlavně přímo v terénu, především se snahou najít způsob, jak snížit užívání léků, vyvíjením vakcín a hledáním více „zelených“ léčebných postupů. Máme relativně dobré výsledky s vakcinami při ontrolování alergických reakcí. Alergie je důležitá oblast výzkumu, protože v našem podnebí má alergie kolem čtrnácti procent dětí. V Karibiku máme spoustu mořských řad a hub (plísní) vzhledem k vlhkosti, takže je logické, že se obracíme k oblastem, jež nás zasahují nejvíc, a snažíme se o preventivní opatření.
Udělali jsme dost zajímavé práce s těhotnými ženami, kde rodinní lékaři, když zaznamenají těhotenství, hovoří se ženami, které prožívaly alergie, a radí jim, jak se vyhnout určitým typům potravin, o nichž je známo, že vyvolávají alergie, jak zabránit tomu, aby dítě přišlo do kontaktu s plyšovými hračkami, jak se vyhnout nahromadění prachu. Pro astmatické děti je zcela zásadní, aby se naučily plavat, protože se tak naučí lépe dýchat. Koordinace pohybů a dýchání, když plavou, rozvíjí prsní svaly a hruď, což jim umožňuje snadněji dýchat. To jsou některé věci, jež děláme kromě vyvíjení a aplikace vakcín. Výzkum alergií je velide drahý a složitý, a v této oblasti zbývá hodně udělat. Ale obecně je situace dosud relativně pod kontrolou.
RA: Před pěti lety byl zaveden nový ekonomický model, s výsledkem, že zatím bylo privatizováno kolem půl milionu pracovních míst. Můžeš něco říci o vývoji tohoto „aktualizačního programu“ a o riziku spadnutí kapitalistických pracovních podmínek?
AGM: Od zhroucení Sovětského svazu je kubánská ekonomika zranitelnější vzhledem k ekonomickým potížím v jiných částech světa, především v zemích Společenství latinskoamerických a karibských států (CELAC). Navzdory rozvoji turistiky m a snahám nahradit dovoz tu je vážný měnový deficit, a jsou obrovské rozdíly mezi průměrnou kupní sílou a platy. Takže se už dvacet let snažíme rozlišovat a navyšovat platy podle výkonů a výsledků. Aktualizace ekonomiky, jež byla před pěti roky odsouhlasená, znamená zrušení a reorganizaci neproduktivních pracovních míst, zčásti jejich přeměnou na družstva, zčásti privatizací. Je to posun, jenž široce legalizuje struktury, jež z větší části už existovaly a byly víceméně tolerované, jako kadeřníci, tesaři, kosmetické solóny atd., kteří byli soukromě organizovaní a často zaměstnávali lidi s malými sociálními a platovými zárukami.
Program je uplatňovaný hlavně v sektoru služeb a současné výroby se sotva dotkne. A podmínky vlastnictví v kritických sektorech jsou každém případě z těchto opatření vyňaty. Nikdy nedojde k privatizaci ve vzdělávání, zdravotnictví a obraně, protože neexistuje jiný způsob, jímž bychom byli schopní nebo ochotní tyto oblasti zpracovat. Zdraví je lidské právo, ne zboží. A vzdělání je nutnost, protože jen vzdělaní lidé mohou být svobodní. Proto aktualizační program je omezený program. A já vždy říkám, že Kuba, kubánská revoluce, je velká laboratoř, protože mnoho problémů předtím nikde nezažili, a tak se musíme snažit a hledat řešení problémů, jak se objeví a jak to jde. Což momentálně děláme. Výsledky jsou trvale vyhodnocované, a kde je to nezbytné, přijaté nebo opravené. Jestli za pár let zjistíme, že jsme udělali chyby a že to nefunguje, jak jsme naplánovali, budeme se muset vrátit a hledat řešení problémů, jež jsme vyvolali. Je to prostě studijní proces, a teď jsme právě uprostřed.
RA: V dubnu (2016) na sedmém sjezdu komunistické strany Raúl Castro řekl, že to je poslední sjezd, řízený historickou generací, „která předá prapory revoluce a socialismu novým výhonkům“. Kde jsou nové výhonky ve vedení země? Nenaznačil sjezd například také, že strana potřebuje víc mladých členů?
AGM: Minimální věk pro přijetí do strany je kolem třiceti, a členství závisí na zásluhách člověka v jeko komunitě, jež toho člověka také volí. Naše strana je výběrová, není to masová strana. Musí shromáždit některé z nejlepších, protože její funkcí je provádět kontrolu, aby se lidová moc neodchýlila od cílů, jež si stanovila. Je snaha dostat do strany více žen. Mne zajímá víc, zda člověk skutečně slouží, ne jestli to je muž či žena. Myslím, že tu je stále plno práce, zvlášť s mladými lidmi, ale my máme některé velice schopné, i když nejsme šťastní nad jejich počtem a zjišťujeme, že musíme v tomhle směru vyvinout větší úsilí.
RA: I kdyby byla jednoho dne blokáda proti Kubě zrušena, imperialismus se nepřestane snažit obklíčit a zničit každou protikapitalistickou iniciativu. Na svých mnoha cestách po světě stále trváš na tom, že vzhledem ke stávajícímu rozložení sil jen jednotná levice na Západě může věci zvrátit. Co může levice na Západě udělat, aby Kubě pomohla zachovat zisky revoluce?
AGM: To, co se dosud dělá. Stůjte pořád při Kubě, především bez respektu, to je zásadní otázka. Nesuďte vždy věci, jež nikdo sám nezažil. Věřte revolučnímu procesu, a když máte pochybnosti, ptejte se, prosím, my odpovíme, nejsme neomylní, stále se snažíme se zlepšovat. Co je důležité právě teď je boj proti blokádě. Musí být odstraněna. Ale pro nás je důležité i to, že levice na Západě uskutečňuje nutnou lidovou podporu pro změnu jejich společnosti. Nejvíce by nám pomohlo, kdyby levice sama pročistila cestu skrz kapitalistická centra, abychom tak mohl změnit současnou realitu společně. Je třeba vzít v úvahu, že bez nás, bez národů Třetího světa, nepřežijete. Mezitím se lidé musí vzdát svého ega a sjednotit se při hledání spojení – ke skutečné jednotě. Je nutno bojovat se všemi možnými překážkami mezi zeměmi. Je nutno bojovat s faktem, že peníze velkých mocností podporují mezinárodní terorismus. Agrese proti Syřanům financuje Západ. To nemůžete dovolit! Nemůžete dovolit, aby vaše území byla nadále využívaná k plánování a vedení válek! Už byly dvě světové války, třetí bude koncem lidstva. Proto jakmile levice v kapitalistických centrech vyvine dostatečnou sílu, aby tuto skutečnost změnila, od tohoto okamžiku můžeme skutečně postupovat a vytvořit „jiný svět“.
RA: Vedeš velmi aktivní život na Kubě, a zároveň se účastníš mnoha setkání v zahraničí. V posledních měsících jsi jen do Evropy musela cestovat třikrát. Jak to zvládáš?
AGM: Je pravda, že hodně cestuji do jiných částí světa, za svou prácí se Studijním střediskem Che Guevary (Centro de Estudios Che Guevara) a na konference, organizované místními hnutími solidarity a ICAP, naším Kubánským institutem přátelství mezi národy (Instituto Cubano de Amistad con los Pueblos). Tudíž doba, po niž zůstávám v zemi, je celkem nepravidelná, což je důvod, proč jsem se vzdala toho, abych byla místní šéfkou strany. Teď jsem pouhý řadový stranický bojovník. Na Kubě čerpám plno energie ze své činnosti alergicko-pediatrického poradce. Je velice vděčná. A kdykoli se vracím z cesty za moře, prvním, co udělám, je, že se jdu podívat do „své“ školy, kde pracuji s postiženými dětmi. Měli byste je vidět, jsou velice, velice silné. Tak si dobíjím baterie.
Na oslobodzovaní slávneho sýrskeho mesta Palmýra z rúk fanatických sadistov z Islamského štátu sa zúčastnili aj sýrski komunisti a niektorí prišli pri oslobodzovaní aj o život. Ako môžete na fotke vidieť, sýrski vojaci držia v rukách vlajku sýrskych komunistov, ktorú našli u sýrskeho komunistu, ktorý pri oslobodzovaní Palmýrii obetoval to najcennejšie, svoj život.
Sýrski, kurdskí, irackí, tureckí, libanonskí komunisti, ale aj množstvo komunistov z Európy, bojujú momentálne so zbraňou v ruke v Sýrii a Iraku proti fanatickým beštiám z Islamského štátu a ďalšie tisíce komunistov pomáhajú obnovovať zničené mestá a dediny a zabezpečujú humanitárnu pomoc. Bojujú za slobodu pre obyčajných ľudí a neváhajú položiť za nich aj svoje životy.
Smrť fašizmu vo všetkých jeho formách. Česť pamiatke padlým hrdinom za slobodu !
Všetci sú natešení, že Amazon vytvorí nové pracovné miesta, no už nám nepovedia aj to béé.., že budeme zase lacnou pracovnou silou pre nadnárodnú korporáciu, ktorá si bude veselo vykorisťovať našich pracujúcich, že oproti ziskom, ktoré vytvoria naši pracujúci dostanú len omrvinky vo forme výplat, že kapitál, ktorí naši pracujúci vytvoria v Amazone bude odtekať mimo našu krajinu, že Amazon platil v EÚ mizivé dane a tak okrádal všetkých obyvateľov EÚ: Viac sa dočítate TU: Brusel možno prikáže Amazonu doplatiť dane http://spravy.pravda.sk/…/393648-brusel-mozno-prikaze-amaz…/ , čiže je tiež otázky, či vôbec bude platiť Amazon dane v našej krajine… alebo o pochybných vykorisťovateľských praktikách tejto spoločnosti, na ktorú poukázali v časopise Solidarita v článku: Amazon v Česku, aneb jak se vykořisťuje ve třetím tisíciletí , ktorý si môžete prečítať TU: http://solidarita.socsol.cz/…/amazon-v-cesku-aneb-jak-se-vy…
Kedy vláda začne vytvárať vlastné štátne spoločnosti a nebude ku nám len lákať nadnárodné korporácie, ktorým dáva vláda rôzne daňové prázdniny, či dotácie a finančné stimuly, čím vlastne my všetci platíme výplaty našim ľuďom v nadnárodných súkromných korporáciách, ktorí vytvárajú zisk, s ktorým sa už ale daná spoločnosť nepodelí s našim štátom. V kapitalizme je to žiaľ tak a nikdy inak nebude. Naše hospodárstvo nám jednoducho už dávno nepatrí a my sme len kolieska, ktoré sa neustále točia a vytvárajú astronomické zisky pre hŕstku oligarchov, kapitalistov a buržujov…
Pozrite si unikátnu fotogalériu zostavenú z jedinečných historických fotografií, ktoré mapujú akcie Komunistickej strany Veľkej Británie hlavne v 30.,40. a 50-tych rokoch. Z doby, keď sa niektoré mestečká, dediny a mestské štvrte nazývali v Anglicku malými Moskvami, nakoľko to boli známe bašty komunistov vo Veľkej Británii, kde komunisti dominovali.
Pracovní doba bez omezení, absence ochranných pomůcek, odměna, která nestačí na důstojný život… Pracovní podmínky pěstitelů tropického ovoce jsou úděsné. My si pak můžeme třeba banány koupit ve slovových akcích, čím je to ale vykoupeno?
„Lidé, kteří pro nás pěstují tropické ovoce, se často potýkají s nedostatečným dodržováním pracovních práv – zejména co se týče proplácení přesčasů, nemožnost zakládat odbory a velkým problémem je absence předepsaných ochranných pomůcek, na kterých velké firmy často šetří. Pracovníci na plantážích často pracují více než deset hodin denně a přesto jejich mzda nepokrývá základní potřeby. Náklady na život se zvyšují, ale jejich mzdy zůstávají stejné,“ uvedla pro náš portál koordinátorka kampaně Za férové banány Pavla Kotíková.
A jak může český spotřebitel pomoci tomu, aby ty podmínky byly důstojné? „Na nás spotřebitelích je to, abychom si za každým banánem představili člověka, který ho pěstoval a také tu dlouhou cestu, kterou banán urazil. Když se podíváme na cenu, která je mnohdy kolem dvaceti korun, musí nám být jasné, že tady něco nehraje. Měli bychom tedy požadovat, aby supermarkety platily odpovídající cenu za produkci banánů a aby do svého sortimentu zařadily eticky vypěstované banány, ideálně ty se známkou Fairtrade,“ dodala.
Proto se – v rámci akce „Správná volba je hrát fér!“ – lidé v různých zemích Evropy připojili k protestu proti porušování pracovních a lidských práv ze strany obchodního řetězce Lidl a jeho dodavatelů tropického ovoce. Výzvu podepsalo na 75 tisíc lidí, vedení Lidlu nechtělo nasbírané podpisy přijmout, archy byly zaslány poštou. Nebylo to marné, došlo k posunu: největší dodavatel ananasu v Kostarice začal platit minimální mzdy všem pracovníkům plantáže, většina pracovníků na plantážích začala mít jasně stanovenou pracovní smlouvu.
A do třetice: proti pesticidům jsou díky ochrannému oblečení a omezené dobré aplikaci pesticidů lépe chráněni pracovníci na plantážích v Ekvádoru. K partnerům kampaně se za Českou republiku připojila třeba Ekumenická akademie. „Tyto změny představují významné zlepšení pro lidi, kteří na plantážích pracují. Během poslední návštěvy zástupců kampaně na ananasové plantáži v Kostarice potvrdili pracovníci, jak důležité jsou pro ně tyto úspěchy. To je důkaz, že byla naše společná kampaň rozhodně úspěšná,” uvedli organizátoři kampaně.
Drobné pro nádeníky…
Stále je však co řešit. Dobře je to vidět na banánech, které jsou v České republice třetím nejoblíbenějším ovocem: po jablkách a pomerančích jich spořádáme nejvíc, na jednotlivce to vyjde zhruba na 9,4 kilogramu za rok. Banány jsou mnohdy ve slevách, řetězců se to vyplatí. Ač na slevových banánech moc nevydělají, lidi nalákají do supermarketu, kde nakoupí mnoho dalšího a přicházejí opakovaně. Nevydělají ale bohužel ani pěstitelé. Když si koupíme kilo banánů za 31 korun, pěstitel dostane přibližně 2,50 koruny, na dovoz jde 11 korun. Při akční ceně 25 korun za kilogram banánů dostane dělník dvě koruny…
Podle odbornice na tropické ovoce Barbory Trojak z Ekumenické akademie řetězce z prodeje banánů utrží asi 66 % ceny, kdežto plantážníci 5-9 % z ceny. A k tomu ještě šílené pracovní podmínky. „Ženy z plantáží často kvůli extrémně dlouhé pracovní době vůbec nevidí své děti, ráno brzy vstanou a nachystají jim jídlo na celý den. Předají je příbuzným nebo sousedkám a ještě než se děti probudí, odjíždějí do práce. A večer se z ní vrací už v okamžiku, kdy děti spí,“ je uvedeno v materiálech Ekumenické akademie. Na plantážích musejí pracovat i těhotné ženy, a to bez ochranných pomůcek, výjimkou není sexuální obtěžování, v Guatemale či Kolumbii jsou na denním pořádku útoky, někdy i vraždy, odborových předáků… Přitom to jde i jinak – prostřednictvím certifikace Fair Trade. Třeba v jednom ze zemědělských družstev v Panamě je dodržována osmihodinová pracovní doba, přesčasy jsou placeny, zaměstnanci mají dovolenou a dostávají nejrůznější bonusy… Výsledkem je vyšší cena pro spotřebitele, I tak ale družstvo prosperuje a férová filozofie se rozhodně vyplatí.
Tvrdá slupka, ještě tvrdší práce
Neférové podmínky zažívají i kupříkladu zpracovatelé jablíček kešú. Oříšky totiž rostou v tvrdé slupce připevněné na jablíčku, jsou to plody stromu Anacardium occidentale (ledvinovník západní), který pochází ze severovýchodu Brazílie, pěstován je hlavně v Indii (je tam zpracováváno 60 % veškerých kešú), v Indonésii, Mozambiku, Nigérii, Tanzanii a africké Guineji. Těžké je dostat kešu z tvrdé slupky. Trvdá a tlustá slupka navíc obsahuje kardol – olejnatou a vysoce dráždivou látku, která vytváří puchýře a spáleniny. „Ve většině zpracovatelen v Indii mají pracovníci alespoň nějaké ochranné pomůcky, mnoho z nich si je ale musí koupit ze svých prostředků. Někdy je k dispozici například zásaditý uhličitan draselný, který reakci kardolu neutralizuje, ale v mnohých továrnách mají lidé prostě jen ovázané ruce kusem látky. Domácí pracovníci, které si zpracovatelny najímají, jsou na tom samozřejmě ještě hůř,” uvádí v odborném textu Barbora Trojak.
Odslupkovávání kešú je podle jejích slov nepříjemná práce: skrčení lidé rozbíjí dřevěnou palicí nebo kamenem jeden oříšek za druhým, 12 a více hodin denně. „Jsou placeni podle váhy oloupaných kešú, a tak neskončí, dokud si nevydělají alespoň na základní životní potřeby. Po celodenní dřině si odnesou domů asi 45 Kč, a pokud se jim něco podaří ušetřit, skončí to v pokladničce se štítkem „věno“. V Indii se totiž tento institut bere velmi vážně a je důležitější než výživné, jídlo nebo oblečení,” dodává. I oříšky kešú lze koupit s certifikací Fair Trade.
Používame cookies aby sme pre vás zabezpečili ten najlepší zážitok z našich webových stránok. Ak budete pokračovať v používaní tejto stránky budeme predpokladať, že ste s ňou spokojní.SúhlasímNesúhlasím