V listopadových dnech letošního roku si připomínáme již 70 let od úmrtí jedné z významných osobností naší novodobé historie Jana Švermy. Všestranný, nesmírně inteligentní a pracovitý člověk spojil svůj život s autentickou levicí, navíc v nelehké době první Československé republiky a potom později v době světové války. Doba v níž žil a pracoval ještě zvýraznila jeho talent a charakter. Plným právem mu přináleží i titul národního hrdiny a jednoho z výrazných protifašistických bojovníků. Není mnoho osob, které můžeme nazvat národními hrdiny pro jejich vlastenectví, práci pro druhé, osobní nasazení ve prospěch společnosti a oběť nejvyšší, kterou přinesly pro svobodu své vlasti. Také proto osobnost Jana Švermy nesmí zapadnout do zapomnění, i když se o to mnozí snažili, snaží a snažit nepochybně budou i nadále. Šverma vadí a vadit bude, především proto, že byl přesvědčeným komunistou a vlastencem, poctivým Čechoslovákem již od mládí a zůstal jím až do své smrti.

Vzdává se slibné kariéry ve prospěch práce pro dělnické hnutí

Jan Šverma se narodil 23. března 1901 v Mnichově Hradišti do rodiny vlastenecky založeného advokáta. Ostatně i Jan zdědil po otci nejen vlastenectví, ale i další povahové rysy, které později zúročil při studiu, při své novinářské činnosti, v politické práci nebo v odborech. Jeho otec JUDr. Antonín Šverma zastával v Mnichově Hradišti krátce i funkci starosty a byl mezi lidmi oblíbený. Od svých deseti let žil Jan Šverma s rodinou v Praze, kde také studoval. Švermu tak již v poměrně útlém věku ovlivňovalo i prostředí dělnického Smíchova. V Praze nejprve úspěšně složenou maturitou zakončil studium na reálném gymnáziu. Poté začal studovat právo na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Tato studia ovšem těsně před závěrečnými zkouškami a promocí v roce 1924 nedokončil. Přestože jej pravděpodobně čekala perspektivní kariéra advokáta, vydal se jinou cestou. Cestou náročnější, cestou nejistoty a mnoha překážek. Díky této osobní Švermově náročnosti se brzy projevila jeho všestranná osobnost a mnohovrstevný talent, který postupně rostl s úkoly, které před ním stály. A rozhodně jich nebylo málo. Šverma nebyl tím, kde dával přednost předem vytyčeným cestám a jistotám, včetně vcelku pohodlného zajištění v jistém zaměstnání, kde mohl dostatek času věnovat své rodině a mimopracovním zájmům.

Ve svých třiadvaceti letech se dal na výzvu tehdejšího vysokého funkcionáře KSČ B. Jílka k dispozici našemu dělnickému a komunistickému hnutí. O čtyřiadvacetiletém Janu Švermovi, který byl funkcionářem mládežnické komunistické organizace a redaktorem Večerníku Rudého práva (v té době šlo o nejčtenější levicové noviny u nás) si prvorepubliková policie zakládá kartu s následujícím textem: „Šverma Jan, studující. Byl nejdříve členem komunistické mládeže, v roce 1924 stal se jejím vůdcem a jako takový zastupoval toho roku mládež na moskevském sjezdu III. Internacionály. Dosud pracuje v mládeži, nyní však se stal předním pracovníkem ve straně. Šverma je každé demonstrace přítomen a byl jedním z hlavních viníků při demonstracích v roce 1925 v Praze.“

Studia v Moskvě a práce ve vedení KSČ

V roce 1926 byl vyslán na studia do mezinárodní leninské školy v Moskvě, kde studoval do roku 1928. Na konci 20. let, kdy se po hluboké vnitrostranické krizi rozhoduje o dalším politickém a ideologickém směřování KSČ se stává blízkým spolupracovníkem K. Gottwalda ve vedení strany. Šverma se tedy výrazně zapojil do politické práce v polovině 20. let. Jako humanitně vzdělaný člověk dokázal chápat problémy své doby, stejně jako složitější teoretické otázky marxismu. Jeho výhodou byla i přesvědčivost, se kterou dokázal působit na své okolí. Během studií na tříleté Leninské škole v Moskvě napsal jednu ze svých zásadních prací, kterou byla jeho Česká otázka v revoluci 1948 (mimo jiné v této práci vyvrátil názor Masaryka, že Marx a Engels byli údajně zásadními odpůrci malých národů). V roce 1928 otiskla Komunistická revue jeho dvě úvahy – Česká otázka v revoluci 1948 a Marx a česká otázka.

V roce 1929 se na 5. sjezdu KSČ stává členem stranického vedení. Za velké hospodářské krize, která na přelomu 20. a 30. let postihla i tehdejší ČSR stál v čele bojů za sociální práva pracujících, především dělníků, proti nezaměstnanosti a bídě, která v první polovině 30. let postihla u nás statisíce lidí a jejich rodin. Od roku 1929 Šverma také začal pracovat v odborech, aby po pěti letech usilovné práce v této oblasti předal v roce 1934 svou funkci člověku více než povolanému A. Zápotockému. Ten i díky svému rodinnému zázemí byl pro činnost v odborovém hnutí vlastně již předurčen. Důležitým testem dělnické jednoty a solidarity byla v roce 1932 mostecká stávka, která vstoupila do dějin nejen našeho dělnického hnutí, ale i mezinárodně. Tento boj a úsilí za oprávněné sociální požadavky pracujících byl i bojem o chleba a tedy o přežití, boj za důstojnost života, v tomto případě zejména horníků na severu a jejich rodin. Šverma a Zápotocký vydali pod názvem Hornická stávka i knihu, v níž porovnávali boj mosteckých a ostravských horníků.

Šverma měl také zálibu v historii, publikoval zajímavé úvahy s tematikou našich dějin v kontextu národních a sociálních bojů. Své úvahy z dob studií v Moskvě rozšířil později do větších studií, které vyšly pod názvy Rok 1848 v Čechách a Česká otázka ve světle marxismu (byly vydány nakladatelstvím K. Boreckého v roce 1933). Ještě později Šverma publikuje úvahu Na okraj lipanského výročí a stať Hus, Tábor a naše doba. Šverma zda vyslovil myšlenky, které ani dnes neztrácejí na své aktuálnosti, když ve stati Hus, Tábor a naše doba například také uvedl: „Husitská tradice dnes ukazuje českému pracujícímu lidu, že chce – li se dnes uchránit od hákového kříže, který ohrožuje český lid a celou Evropu – pak musí skutečně revolučně demokraticky zúčtovat se svou panskou jednotou, která je ve své dnešní podobě stejným pomocníkem hákového kříže, jako byla její středověká předchůdkyně pomocníkem křižáckých výprav.“ Ano, Šverma dokázal z dějin rozpoznat souvislosti a nebezpečí pro dobu v níž žil, dle dobového kontextu, popsat a burcovat proti soudobým hrozbám i ostatní k aktivním činům a varovat před apatií a pasivitou opatrnického vyčkávání věcí příštích. Nebezpečí hrozby nástupu fašismu, jeho obludné ničivé síly a manipulace s prostým člověkem, to vše Šverma rozpoznal mezi prvními a varovně pozvedl svůj hlas. Tím prokázal nejen svou pohotovost a umění předvídat příští události, ale nepochybně i kus odvahy. Šverma jako přesvědčený vlastenec hájil a ctil vše pokrokové z našich národních dějin.

Hned na počátku 30. let, ještě před nástupem Hitlera k moci v sousedním Německu si Šverma uvědomuje reálnou a mocnou hrozbu německého fašismu, který jako mor postupně zachvacoval plíživě Evropu. Šverma ostatně mnohokrát osobně navštívil ve 30. letech české pohraničí, na vlastní oči se tak přesvědčil o tom, že fašismus se stává reálnou silou čím dál více. Věděl, že proti fašismu nestačí bojovat jen slovem, ale především důslednou kolektivní činností na základě širší jednotné akce všech našich protifašistických a vlasteneckých sil, a to nejen u nás, ale i v mezinárodním měřítku.

Poslancem i šéfredaktorem Rudého práva

V roce 1934 Šverma vypracoval nový koncept politiky KSČ. Kromě jiného se opíral o možnost akční spolupráce levice. Vycházel i ze zkušenosti vytváření lidových front v některých zemích jako ve Španělsku nebo ve Francii. Další důležitý mezník ve Švermově politické práci i životě nastal v roce 1935. Dne 27. května 1935 byl zvolen poslancem Národního shromáždění. A hned 19. června 1935 přednesl svůj první parlamentní projev. Šverma v něm prohlásil: „Co čeká pracující lid, co leží dnes na duši všeho pracujícího lidu této země? Jsou to především hospodářské otázky, otázka chleba a otázka existence. 800.000 českých proletářů dnes bloudí po ulicích měst, kolem továren, hutí, šachet, které by mohly býti nástrojem blahobytu a štěstí. Není řešena otázka chleba, není řešena otázka svobody. Český fašismus byl poražen, ale v Sudetech zvítězilo Henleinovo hnutí, fašistické hnutí německých kapitalistů, hitlerovského imperialismu.“ Šverma zcela oprávněně kritizoval vládu za její pasivitu. V tomto projevu Šverma také poprvé veřejně oznamuje taktiku vytvoření jednotné a lidové fronty a oslovení dalších socialistických stran v zemi s nabídkou spolupráce. Jan Šverma celkem osmkrát vystoupil se svou parlamentní řečí. Jeho vystoupení mají podobný obsah odpovídající aktuálním problémům a hrozbám doby. Burcují proti fašistickému nebezpečí a ze strany KSČ nabízejí širokou spolupráci v době, kdy jde o přímé ohrožení republiky. V roce 1936 se stal na tři roky šéfredaktorem Rudého práva, které v té době patřilo k důležitým složkám v boji proti narůstajícímu fašistickému nebezpečí. Jako nový šéfredaktor si kladl za cíl vytvořit moderní levicové noviny, čtivé, čtenářům srozumitelné, graficky výrazné a především žánrově velmi pestré a nebránil se zde řadě do té doby novátorských činů. Jeho zásluhou byly v listě zavedeny nové rubriky. Nebál se otevřít rubriku pro děti a mládež, ale i pro ženy, dělníky nebo zemědělce, dokonce i pro módu. Zavedl vydávání románu na pokračování, prostor dostávala i poezie a čtenářské ankety. Náklad novin také výrazně vzrostl, v roce 1935 mělo Rudé právo náklad asi 26 tisíc výtisků, o tři roky později již okolo 40.000 výtisků.

Aktivní antifašista

Šverma však nebyl činný jen doma, ale i mezinárodně. Na 7. kongresu Kominterny v létě roku 1935 byl zvolen kandidátem exekutivy, v roce 1937 vedl delegaci poslanců do Španělska bojujícího tehdy statečně proti nastupujícímu fašismu. Šverma měl nezastupitelný podíl i na tom, že KSČ svými poslanci i senátory podpořila v roce 1935 v prezidentské volbě E. Beneše, v situaci, kdy pravicové strany prosazovaly svého vlastního kandidáta. E. Beneš byl také dne 18. prosince 1935 i díky hlasům poslanců a senátorů KSČ zvolen prezidentem republiky. I historikové nezřídka uvádějí, že bez této podpory by Beneš sotva mohl být zvolen do funkce hlavy státu. Švermův podíl na rostoucí autoritě KSČ v průběhu 30. let velmi dobře vystihl historik L. Niklíček těmito slovy: „Komunisté se roku 1938 stali platnou součástí demokratického politického proudu vnitropolitického života. Nebyli zkorumpováni účastí na konci předmnichovského režimu, a to byl velký kredit, s nímž šli do let národněosvobozeneckého boje a do úsilí, v němž byla vypracována koncepce nového demokratického Československa.“ Poslední listopadový den roku 1938 naposledy hlasuje Šverma v Národním shromáždění proti zvolení E. Háchy prezidentem. Ve stejný den opouští svoji vlast a odchází z rozhodnutí vedení strany do emigrace. V té době byla činnost KSČ zakázána. V červenci 1939 Světový rozhled zveřejnil Švermovu úvahu Role českého národa v historii. Šverma se zde jednoznačně vyjadřuje k Mnichovu a tehdejší zradě západních velmocí: „Náprava strašlivého bezpráví a znovuvybudování samostatnosti českého národa není jenom věcí českého národa samého, ale je věcí českého národa samého, ale je věcí demokracie a pokroku celého světa.“

Jan Šverma působil v letech 1939 – 1940 ve Francii, do Paříže přijel v červenci 1939. Tam řídil činnost zahraničního byra KSČ. Později přes balkánské země cestuje zpět do Moskvy. V Jugoslávii, kde pobýval ilegálně a hrozilo mu tak zatčení, se seznámil s tamní politickou situací ve světle rostoucí hrozby fašismu, který v té době reálně hrozil zachvátit většinu Evropy vpádem německých a italských okupačních armád. Po návratu do Moskvy se ihned zapojil do práce, kterou odjezdem do Francie dočasně přerušil. Zde se kromě jiné práce účastnil činnosti aktivit Všeslovanského výboru. V době bitvy u Moskvy na konci roku 1941 zůstává v sovětském hlavním městě i ve chvílích, kdy již byli evakuováni všichni zahraniční emigranti, i vedení KSČ, jako jediný představitel KSČ v aparátu Kominterny. Osobně navštěvoval bojiště bitvy u Moskvy a o situaci na frontě referoval v řadě zpráv. Šverma pravidelně promlouval z moskevského rozhlasu v relacích českého vysílače Za národní osvobození. Šverma během emigrace v období 2. sv. války napsal také několik dějepisných úvah. Velmi významnou byla především studie Slovanská myšlenka v české politice (1943). Dalšími jeho pracemi byly Historické připomínky nacistickým slavjanobijcům (1942) a Myšlenka solidarity v české politice (1943).

Stoupenec slovanské vzájemnosti

Šverma byl oddaným stoupencem myšlenky slovanské vzájemnosti a velmi úzké spolupráce slovanských zemí i na mezinárodní úrovni. Z jeho úvah lze pro jejich i soudobou aktuálnost připomenout v krátkosti alespoň následující: „Víra v sílu a moc slovanské vzájemnosti má hluboké kořeny v celé naší národní historii. Naši národní buditelé čerpali svou sílu z myšlenky slovanské vzájemnosti, která se právě zrodila v té době a zrodila se v české zemi. Jsme součástí mohutného slovanského rodu, který ve svém jednocení by představoval mocnou sílu v Evropě i v celém světě.“

Roku 1941 začíná velká vlastenecká válka SSSR proti fašistickým vetřelcům a tento rok přinesl i jinou významnou událost. V Moskvě vznikl Všeslovanský výbor. Zastoupení v něm měly Rusko, Ukrajina, Bělorusko, Polsko, Jugoslávie a také Československo. Šverma byl členem prezidia a účastnil se i obou válečných slovanských sjezdů, které se konaly v srpnu 1941 a v dubnu 1942. Šverma byl aktivním organizátorem akcí v rámci české sekce. Podílel se i na práci v redakci časopisu Slavjaně. Tajemník Všeslovanského výnoru o Švermově práci řekl: „Jeho cílem bylo sjednotit slovanské národy v boji proti fašismu, který je zbavil svobody.“ V nekrologu Všeslovanského výboru po jeho smrti v listopadu 1944 se uvádí: „Hluboké chápání slovanské duše učinilo z Jana Švermy tribuna idejí slovanství.“

V boji proti okupantům položil vlastní život

Šverma se během svého pobytu v Moskvě zasloužil i o formování našeho protifašistického odboje. Jeho práce na tomto poli byla velmi významná. Šverma se jednak zasloužil o výstavbu druhé paradesantní brigády, také o uznání důstojnických hodností slovenských vlastenců, kteří přešli frontu nebo o vyhledávání československých občanů na území SSSR a jejich zařazování do Svobodovy jednotky. Prvního únorového dne roku 1944 Šverma v Československých listech píše o nutnosti podpory při organizaci partyzánského odboje: „Potřebujeme organizovat partyzánský boj především proto, abychom uchránili náš lid nových pohrom, které proti nám nacističtí katové chystají právě v poslední a vrcholné fázi války … Konečný boj za vyhnání německých okupantů z naší vlasti, naše národní povstání nepřijde samo sebou, nespadne prostě jednoho dne z nebe, ale bude výsledkem a vyvrcholením našeho celkového osvobozeneckého zápasu. Osvobozenecký boj uvolňuje cestu národnímu povstání – prolamuje teror okupantů, zvyšuje sebevědomí a odhodlanost národních bojovníků, uvádí do pohybu nejširší lidové masy, bez jejichž aktivní účasti je národní povstání nemožné.“ V tomto období začíná také již vyvrcholení Švermova 43-letého života. Blíží se velmi rychle doba, kdy na Slovensku vypukne Slovenské národní povstání. Doba, kdy se Šverma zapojí osobně na Slovensku přímo v terénu do organizace národního odboje proti okupantům a kdy přímo uprostřed dění v boji proti fašismu položí svůj život.

Dne 28. září 1944 odletěl Šverma z Kyjeva do Banské Bystrice, aby se aktivně zapojil do dění v SNP. Zbývá mu v té době posledních šest týdnů života. Následující období je pro něj velmi hektické. Jan Šverma vystoupil dne 3. října 1944 ve Slovenské národní radě s důležitým projevem. Kromě jiného v něm hovořil o novém uspořádání poválečného Československa: “Tato národní jednota je umožněna tím, že jsme si všichni vědomi, že po osvobození se nemůžeme prostě vrátit zpět, nemůžeme jít k tomu, co bylo roku 1938, že musíme jít vpřed, že nová Československá republika musí být skutečně nová, demokratičtější, sociálně i národnostně spravedlivější, lepší. Majetek Němců, zrádců a kolaborantů musí být vyvlastněn. Nové Československo musí být skutečně nové i svou národnostní politikou. Slovenský národ je svébytný a svobodný národ. V Čechách bude pánem Čech, na Slovensku Slovák.“ Mezi ohlasy tohoto Švermova vystoupení byly i tyto: „Z bojového hlediska má Švermův projev hodnotu několika dělostřeleckých baterií“. Jeho projev měl opravdu velký ohlas a měl velmi pozitivní vliv na bojovou morálku povstalců. Vědomí, že bojují za novou, lepší republiku se nutně i v boji muselo projevit. Významná konference se konala 15. října 1944 v Podbrezové, šlo o konferenci závodních výborů. Šverma zde vystoupil s referátem. Věnoval se hlavně sociálním a hospodářským otázkám v poválečném státě a zdůraznil, že tyto musí být řešeny tak, aby o nich pracující lid rozhodoval sám jako správce své vlastní země. Ve svém posledním článku v Pravdě před ústupem do hor, který publikoval pod příznačným názvem Boj poslední – boj nejtěžší uvedl: „jen zbabělci a panikáři se lekají těžkostí – a zbabělci a panikáři nepatří do řad našeho národa, který jednotně a směle povstal do boje za svobodu.“

V té době již nemocný Šverma mohl odletět ze Slovenska do SSSR na konci října jedním z posledních letadel, ale tuto možnost důrazně odmítl, když doslova řekl: „Musel bych se celý život stydět, že jsem slovenský lid opustil ve chvíli nebezpečí. Přišel jsem na Slovensko nejen řečnit a psát, ale i bojovat.“ Šverma společně s dalšími povstalci a partyzány ustupoval z partyzánského štábu v Donovalech a to směrem na Solisko do prostoru Liptovského Mikuláše v Nízkých Tatrách. Pochod probíhal za nesmírně náročných povětrnostních podmínek ve vysokém sněhu za snížené viditelnosti. Ustupující povstalci spávali na zemi, přímo na sněhu. Dne 8. listopadu 1944 skupina, ve které byl i Šverma ustupovala ze Soliska u Lupčanské doliny. Odtud tou nejnáročnější trasou na Chabanec. Poslední chvíle života Jana Švermy autenticky zaznamenal a popsal Jozef Nálepka, bratr kapitána Jána Nálepky takto: „Spekuluje se, že to či ono se stalo Švermovi. Je třeba otevřeně říci, jak to bylo. My jsme viděli, co měl obuté. Měl krásné kanady, šněrovací, ale při tom shonu, ráno, ve chvíli ústupu mu někdo boty vyměnil. Může se říci, že mu je někdo ukradl, anebo opravdu omylem v tom chvatu si obul jeho boty a Švermovi zůstaly jen boty menší a těsnější. Proto se mu pak hůře zdolával obrovský těžký terén na svahu Chabance. To bylo i pro zdravého člověka opravdu velké vypětí. Slánský v dobré víře, aby Švermovi nebyla zima, mu půjčil kožich. Ovšem sněžilo, takže kožich namokl a vlastně přitížil Švermovi. Za tohoto pochodu zahynulo téměř sto mladých mužů, mladí chlapci 23-25 letí. Šverma už na konci nemohl jít sám, už ho museli podepírat, aby ho dovedli do chaty v Lomnisté dolině. Aniž by k ní došel, skonal. Lékař konstatoval, že zemřel na zápal plic a vysílení.“

Po válce byl Šverma oceněn řadou vysokých státních poct. Jako jediný poslanec předválečného Národního shromáždění položil svůj život v aktivním boji proti fašismu. Již 15. května 1945 byl jako vůbec první občan ČSR prohlášen hrdinou SNP. Nejvyšší sovět mu dvakrát udělil Leninův řád. V roce 1969 jej prezident Ludvík Svoboda vyznamenal hvězdou hrdiny ČSSR. Švermův životní odkaz byl důstojně připomínán zejména v poválečných desetiletích. Po roce 1989 se ale stal oficiálně osobou nežádoucí, mnozí pseudohistorikové a další podobní neváhali Švermu ostře odsoudit a jeho odkaz potřísnit jedovatou slinou, aby se tak zavděčili svým chlebodárcům. O tom, jak se po roce 1989 nakládá se Švermovým odkazem v plné nahotě svědčí i ona mimořádně hloupá a zavrženíhodná událost z roku 1999. V ranních hodinách dne 2. listopadu 1999 nechala radnice Prahy 1 odstranit pomník Jana Švermy. Jen politický a lidský trpaslík by byl schopen k tomuto činu. Tato akce sice vyvolala odpor části veřejnosti, ale na věci samotné se nic nezměnilo. Švermovo jméno zmizelo po roce 1989 i z řady publikací a učebnic dějepisu. Mnoho mladých lidí dnes o tomto člověku vůbec nic neví. Toto vše však nic nemění na tom, že Jan Šverma byl významnou osobností naší novodobé historie. Osobností jeho formátu v novodobé historii opravdu nemáme mnoho. Naštěstí v mnoha případech zvítězil zdravý rozum a snaha vymazat Švermovo jméno z našich dějin vyzněla naprázdno. Takže mnohé ulice v řadě měst i obcí u nás i na Slovensku stále nesou jeho jméno. Švermova osobnost je ale v neposlední řadě velmi inspirující i pro dnešní dobu.

Bc. Miroslav Pořízek