Pracovní doba bez omezení, absence ochranných pomůcek, odměna, která nestačí na důstojný život… Pracovní podmínky pěstitelů tropického ovoce jsou úděsné. My si pak můžeme třeba banány koupit ve slovových akcích, čím je to ale vykoupeno?

„Lidé, kteří pro nás pěstují tropické ovoce, se často potýkají s nedostatečným dodržováním pracovních práv – zejména co se týče proplácení přesčasů, nemožnost zakládat odbory a velkým problémem je absence předepsaných ochranných pomůcek, na kterých velké firmy často šetří. Pracovníci na plantážích často pracují více než deset hodin denně a přesto jejich mzda nepokrývá základní potřeby. Náklady na život se zvyšují, ale jejich mzdy zůstávají stejné,“ uvedla pro náš portál koordinátorka kampaně Za férové banány Pavla Kotíková.

A jak může český spotřebitel pomoci tomu, aby ty podmínky byly důstojné? „Na nás spotřebitelích je to, abychom si za každým banánem představili člověka, který ho pěstoval a také tu dlouhou cestu, kterou banán urazil. Když se podíváme na cenu, která je mnohdy kolem dvaceti korun, musí nám být jasné, že tady něco nehraje. Měli bychom tedy požadovat, aby supermarkety platily odpovídající cenu za produkci banánů a aby do svého sortimentu zařadily eticky vypěstované banány, ideálně ty se známkou Fairtrade,“ dodala.

Proto se – v rámci akce „Správná volba je hrát fér!“ – lidé v různých zemích Evropy připojili k protestu proti porušování pracovních a lidských práv ze strany obchodního řetězce Lidl a jeho dodavatelů tropického ovoce. Výzvu podepsalo na 75 tisíc lidí, vedení Lidlu nechtělo nasbírané podpisy přijmout, archy byly zaslány poštou. Nebylo to marné, došlo k posunu: největší dodavatel ananasu v Kostarice začal platit minimální mzdy všem pracovníkům plantáže, většina pracovníků na plantážích začala mít jasně stanovenou pracovní smlouvu.

A do třetice: proti pesticidům jsou díky ochrannému oblečení a omezené dobré aplikaci pesticidů lépe chráněni pracovníci na plantážích v Ekvádoru. K partnerům kampaně se za Českou republiku připojila třeba Ekumenická akademie. „Tyto změny představují významné zlepšení pro lidi, kteří na plantážích pracují. Během poslední návštěvy zástupců kampaně na ananasové plantáži v Kostarice potvrdili pracovníci, jak důležité jsou pro ně tyto úspěchy. To je důkaz, že byla naše společná kampaň rozhodně úspěšná,” uvedli organizátoři kampaně.

Drobné pro nádeníky…

Stále je však co řešit. Dobře je to vidět na banánech, které jsou v České republice třetím nejoblíbenějším ovocem: po jablkách a pomerančích jich spořádáme nejvíc, na jednotlivce to vyjde zhruba na 9,4 kilogramu za rok. Banány jsou mnohdy ve slevách, řetězců se to vyplatí. Ač na slevových banánech moc nevydělají, lidi nalákají do supermarketu, kde nakoupí mnoho dalšího a přicházejí opakovaně. Nevydělají ale bohužel ani pěstitelé. Když si koupíme kilo banánů za 31 korun, pěstitel dostane přibližně 2,50 koruny, na dovoz jde 11 korun. Při akční ceně 25 korun za kilogram banánů dostane dělník dvě koruny…

Podle odbornice na tropické ovoce Barbory Trojak z Ekumenické akademie řetězce z prodeje banánů utrží asi 66 % ceny, kdežto plantážníci 5-9 % z ceny. A k tomu ještě šílené pracovní podmínky. „Ženy z plantáží často kvůli extrémně dlouhé pracovní době vůbec nevidí své děti, ráno brzy vstanou a nachystají jim jídlo na celý den. Předají je příbuzným nebo sousedkám a ještě než se děti probudí, odjíždějí do práce. A večer se z ní vrací už v okamžiku, kdy děti spí,“ je uvedeno v materiálech Ekumenické akademie. Na plantážích musejí pracovat i těhotné ženy, a to bez ochranných pomůcek, výjimkou není sexuální obtěžování, v Guatemale či Kolumbii jsou na denním pořádku útoky, někdy i vraždy, odborových předáků… Přitom to jde i jinak – prostřednictvím certifikace Fair Trade. Třeba v jednom ze zemědělských družstev v Panamě je dodržována osmihodinová pracovní doba, přesčasy jsou placeny, zaměstnanci mají dovolenou a dostávají nejrůznější bonusy… Výsledkem je vyšší cena pro spotřebitele, I tak ale družstvo prosperuje a férová filozofie se rozhodně vyplatí.

Tvrdá slupka, ještě tvrdší práce

Neférové podmínky zažívají i kupříkladu zpracovatelé jablíček kešú. Oříšky totiž rostou v tvrdé slupce připevněné na jablíčku, jsou to plody stromu Anacardium occidentale (ledvinovník západní), který pochází ze severovýchodu Brazílie, pěstován je hlavně v Indii (je tam zpracováváno 60 % veškerých kešú), v Indonésii, Mozambiku, Nigérii, Tanzanii a africké Guineji. Těžké je dostat kešu z tvrdé slupky. Trvdá a tlustá slupka navíc obsahuje kardol – olejnatou a vysoce dráždivou látku, která vytváří puchýře a spáleniny. „Ve většině zpracovatelen v Indii mají pracovníci alespoň nějaké ochranné pomůcky, mnoho z nich si je ale musí koupit ze svých prostředků. Někdy je k dispozici například zásaditý uhličitan draselný, který reakci kardolu neutralizuje, ale v mnohých továrnách mají lidé prostě jen ovázané ruce kusem látky. Domácí pracovníci, které si zpracovatelny najímají, jsou na tom samozřejmě ještě hůř,” uvádí v odborném textu Barbora Trojak.

Odslupkovávání kešú je podle jejích slov nepříjemná práce: skrčení lidé rozbíjí dřevěnou palicí nebo kamenem jeden oříšek za druhým, 12 a více hodin denně. „Jsou placeni podle váhy oloupaných kešú, a tak neskončí, dokud si nevydělají alespoň na základní životní potřeby. Po celodenní dřině si odnesou domů asi 45 Kč, a pokud se jim něco podaří ušetřit, skončí to v pokladničce se štítkem „věno“. V Indii se totiž tento institut bere velmi vážně a je důležitější než výživné, jídlo nebo oblečení,” dodává. I oříšky kešú lze koupit s certifikací Fair Trade.

Bolívarovská republika Venezuela se v západních médiích pravidelně zobrazuje jako nefunkční, rozvrácený ba zločinný stát, kde lidé údajně vinou vlády nemají základní potraviny a žijí na sociálním dně. Této jednostranné propagandě postavené na onom známém přání otcem myšlenky se ale příčí fakta, která poukazují na pozoruhodné a po všech stránkách obdivuhodné výsledky bolívarovského sociálního projektu v mnoha oblastech společenského života. Jedním z nepopiratelných úspěchů vlád prezidentů Huga Chaveze a Nicolase Madura je například výrazné zlepšení bytové situace Venezuelanů, kde přitom předchozí vlády zanechaly zemi obrovský vnitřní dluh.

Stejně jako jiné země Latinské Ameriky se Venezuela až donedávna potýkala s problémy v oblasti bydlení. Velká města obklopovaly prstence slumů s kontejnery z plechu a překližek a také statisíce lidí přebývajících v chatrčích na venkově si o civilizačních výdobytcích moderního bydlení mohlo jen zdát. V roce 2011 za prezidenta Chaveze padlo rozhodnutí tento neblahý stav změnit. Po dobrých zkušenostech s výstavbou bytů pro oběti záplav v roce 2010 vyhlásil stát velkorysou „Velkou bytovou misi“ s cílem zajistit bezplatné či nízkonákladové a především důstojné bydlení určené zejména chudým venezuelským rodinám. Na rozdíl například od českých „křesťanů“ z KDU-ČSL totiž razí současná Venezuela zásadu, že bydlení je lidské právo.

V rámci Velké bytové mise tak začala mohutná výstavba veřejných bytů ve městech po celé zemi. Cíl byl ambiciózní: do konce roku 2019 postavit a předat rodinám 3 miliony bytů postavených ze státních peněz (v některých případech se symbolickou spoluúčastí), což by v důsledku znamenalo zajištění veřejného bydlení pro cca 40 % obyvatel Venezuely. Ministr plánování Ricardo Menendez si od projektu sliboval vedle samotného opatření bydlení i úplné přetvoření městské krajiny, městského veřejného prostoru a vznik socialistických měst bez nadměrné dopravní zátěže a s množstvím zeleně a volně přístupných parků a hřišť. Lidé se zároveň mohou reálně zúčastnit plánování budovaných čtvrtí, svých nových domovů. Nejznámějším symbolem a především praktickým potvrzením uskutečnitelnosti této vize se stalo nové město Tiuna postavené na bývalé vojenské základně jižně od metropole Caracasu. Ruské, čínské a běloruské stavební firmy zde postavily moderní bydlení pro 20 tisíc rodin.

V letech 2011-2014 odevzdal stát do užívání v rámci Velké bytové mise 642 tisíc nově postavených bytů. A rozvoj této mise rok od roku úspěšně pokračuje, a to navzdory celkově nepříznivé ekonomické situaci. V listopadu 2015 stálo 745 tisíc bytů. Prezident Maduro slíbil ostřihat si svůj ikonický knír, pokud se nepodaří do konce roku 2016 odevzdat milion bytů. Knír je stále na svém místě – podařilo se! Přitom proti roku 2014 poklesla cena surové ropy, hlavního vývozního artiklu Venezuely, na světovém trhu o 60-70 % a celkové příjmy Venezuely z exportu poklesly až o 85 %. Navzdory tomu se v roce 2016 postavilo a odevzdalo výrazně více bytů než předchozí rok. V lednu 2017 mohl Maduro oznámit veřejnosti splnění plánu; postaveno je 1,4 milionů bytů.

Velká bytová mise není jediným venezuelským projektem usilujícím o naplnění lidského práva na bydlení. Velkého rozmachu a popularity se dočkalo například komunitní a družstevní stavebnictví. Vláda mnohdy předala lidem volnou resp. spekulantům zkonfiskovanou půdu a poskytla jim velmi výhodné půjčky a lidé sami si postavili svoje obytné domy podle vlastních představ. Projekt Petrocasas umožňuje stavbu rodinných domů za využití recyklovaných nebo vedlejších produktů při zpracování ropy. Venezuela rovněž pomáhá s výstavbou nových domů na Kubě a na Haiti v oblastech postižených hurikány.

Po vítězství pravicové opozice v parlamentních volbách na jaře 2016 se objevily snahy parazitovat na těchto nesporných úspěších. Byty postavené v rámci Velké bytové mise mají rodiny přiděleny na dožití, prodávány smějí být jen na zvláštní povolení a nikoliv na volném trhu. Opozice předložila a v dubnu 2016 v Parlamentu i prohlasovala zákon, který de facto umožňuje privatizaci bytů a vznik trhu a spekulace s bydlením. Zákon byl však zablokován Nejvyšším soudem Venezuely, který shledal jeho neústavnost, a to právě v porušení zásady, že bydlení je lidské právo, nikoliv zboží určené pouze pro koupěschopnou poptávku a předmět spekulace. Soud naopak potvrdil, že princip dostupného bydlení musí být v souladu s ústavou postupně aplikován na všechny obyvatele země bez výjimky. Nečekajíce ani na rozhodnutí soudu vyšly do ulic desetitisíce Venezuelanů, členů sociálních hnutí a předáků komunit, aby protestovaly proti návrhu opozice. Také 62 % těch, kteří v rámci Velké bytové mise získali své bydlení, se v průzkumu vyslovilo proti myšlence, že by se s byty mohlo volně obchodovat. Plán opozice sklízet zisky z práce jiných tak musel jít k ledu.

Venezuela se v současné době nachází ve velmi obtížné situaci. Nemá smysl popírat potíže, ve kterých se bolívarovský projekt ocitl především kvůli situaci na světovém ropném trhu, ale také vinou ekonomické války vyhlášené domácími i zahraničními podnikateli bolívarovské vládě a v posledku vinou měkkého přístupu vlády vůči kapitalistické třídě. Avšak propadat odevzdanosti, pesimismu a pasivitě není rozhodně na místě. Pokud narazíte na „objektivní“ zpravodajství a výklady (bohužel například i na otřesné české wikipedii) o Venezuele jako totalitní bankrotářské zemi v troskách, vzpomeňte, že navzdory nepřízni mocných a mnohým úskalím dokázal bolívarovský revoluční projekt zajistit milionům lidí důstojné bydlení a realizovat jejich nezadatelná lidská práva tak pošlapávaná například i v České republice.