Zatímco ukrajinská ekonomika klesá ke dnu a sociální postavení pracujících se den ode dne zhoršuje (ZDE), dekomunizační kampaň vyhlášená kyjevskou juntou naopak dosahuje „skvělých“ výsledků. Vláda přejmenovává města, vesnice, ulice i parky odkazující na sovětskou minulost, odstraňuje domovní výzdobu, pamětní desky i pomníky, pronásleduje levicově smýšlející občany a soudně zakazuje levicové strany. A aby ji šla práce lépe od ruky, ráda se opře i o pomoc plejády angažovaných aktivistů vesměs krajně pravicové orientace.
Právě jedna z těchto násilnických part vyšla před několika dny vstříc vůli kyjevské vlády a novému oficiálnímu bandrovskému výkladu ukrajinských dějin, když se rozhodla dekomunizovat pomník sovětské partyzánky Zoji Kosmoděmjanské v centru Kyjeva na rohu ulic Gončarovy a Chmelnického. 4. září byl bronzový pomník hrdinky padlé v boji proti fašismu pomalován barvou a poté skácen, přičemž došlo k jeho poškození. Následně byl pomník odvezen městskou službou na neznámé místo, údajně k renovaci.
Starosta Ševčenkova obvodu, v němž se pomník nacházel, Oleg Haraga, médiím vysvětlil, že úřady nechtějí nechat pomník zmizet a záleží jim na jeho opravě, zároveň ale lakonicky konstatoval, že „tento případ vandalismu ukázal, že v naší čtvrti jsou lidé, kterým pomník vadí, a proto by měl být přemístěn. Jednou z možností je Muzeum totalitarismu“. Zmíněné muzeum, které právě v Kyjevě vzniká, patří pochopitelně k dalším výdobytkům současné dekomunizační kampaně.
Případ pomníku Kosmoděmjanské ukazuje, že kyjevský režim se nezastaví opravdu před žádnou hanebností. Po zničení stovek pomníků Lenina, Šchorse, Petrovského, Dzeržinského a dalších komunistických předáků, ale i odstranění pomníku maršála Kutuzova a poškození monumentu rusko-ukrajinského bratrství přišel čas vypořádat se i s pomníky připomínající antifašistickou minulost země a hrdinství v boji proti nacistickým okupantům.
Zoja Kosmoděmjanská byla mladá komunistka, která se v roce 1941 po napadení Sovětského svazu přihlásila jako dobrovolnice do partyzánské jednotky na západním frontu. Jako čerstvá osmnáctice byla spolu s ostatními vysazena do týla německé armády, kde podnikala záškodnou činnost proti wehrmachtu, zejména kladla nástražné nálože na komunikace a poškozovala telefonní dráty. 27. listopadu 1941 v obci Petriševo podpalovala stáje a ubikace německé posádky, byla však na základě výslechu jiného, již zatčeného partyzána zajata a následně brutálně mučena, mj. vláčena ve spodním prádle v třeskutých mrazech po vesnici. Přes toto mučení z ní nevyšlo jediné slovo. 29. listopadu ji nacisté oběsili, její již mrtvé tělo zohavili a ponechali ho týdny viset na šibenici, kde se s ním i fotili. Poslední slova Zoji Kosmoděmjanské před popravou zněla „Můžete mě oběsit, ale nejsem sama. Je nás dvě stě milionů a všechny oběsit nemůžete. Lidé mě pomstí. Soudruzi, pokračujte v boji, nebojte se, Stalin přijde.“
Za své hrdinství se Zoja Kosmoděmjanská stala první ženou vyznamenanou během velké vlastenecké války nejvyšším vyznamenáním Hrdina Sovětského svazu (in memoriam), následně po ni byla pojmenována řada ulic a institucí, například škol a kolchozů, stejně jako horský vrchol v pohoří Tian Šan a planetka obíhající mezi Marsem a Jupiterem (1968). Její pomník v Kyjevě vznikl původně již v roce 1945, později byl nahrazen současným bronzovým pomníkem z dílny sochaře Haidamakse.
Skácení a poškození pomníku Kosmoděmjanské bohužel rozhodně nepředstavuje nějaký ojedinělý výstřelek, ale naopak pouze další ohavný článek současného úsilí pomajdanovského kyjevského režimu vymazat jakoukoliv vzpomínku na sovětskou minulost země a na levicové a antifašistické hodnoty z povrchu ukrajinské krajiny.
