Pracovní doba bez omezení, absence ochranných pomůcek, odměna, která nestačí na důstojný život… Pracovní podmínky pěstitelů tropického ovoce jsou úděsné. My si pak můžeme třeba banány koupit ve slovových akcích, čím je to ale vykoupeno?

„Lidé, kteří pro nás pěstují tropické ovoce, se často potýkají s nedostatečným dodržováním pracovních práv – zejména co se týče proplácení přesčasů, nemožnost zakládat odbory a velkým problémem je absence předepsaných ochranných pomůcek, na kterých velké firmy často šetří. Pracovníci na plantážích často pracují více než deset hodin denně a přesto jejich mzda nepokrývá základní potřeby. Náklady na život se zvyšují, ale jejich mzdy zůstávají stejné,“ uvedla pro náš portál koordinátorka kampaně Za férové banány Pavla Kotíková.

A jak může český spotřebitel pomoci tomu, aby ty podmínky byly důstojné? „Na nás spotřebitelích je to, abychom si za každým banánem představili člověka, který ho pěstoval a také tu dlouhou cestu, kterou banán urazil. Když se podíváme na cenu, která je mnohdy kolem dvaceti korun, musí nám být jasné, že tady něco nehraje. Měli bychom tedy požadovat, aby supermarkety platily odpovídající cenu za produkci banánů a aby do svého sortimentu zařadily eticky vypěstované banány, ideálně ty se známkou Fairtrade,“ dodala.

Proto se – v rámci akce „Správná volba je hrát fér!“ – lidé v různých zemích Evropy připojili k protestu proti porušování pracovních a lidských práv ze strany obchodního řetězce Lidl a jeho dodavatelů tropického ovoce. Výzvu podepsalo na 75 tisíc lidí, vedení Lidlu nechtělo nasbírané podpisy přijmout, archy byly zaslány poštou. Nebylo to marné, došlo k posunu: největší dodavatel ananasu v Kostarice začal platit minimální mzdy všem pracovníkům plantáže, většina pracovníků na plantážích začala mít jasně stanovenou pracovní smlouvu.

A do třetice: proti pesticidům jsou díky ochrannému oblečení a omezené dobré aplikaci pesticidů lépe chráněni pracovníci na plantážích v Ekvádoru. K partnerům kampaně se za Českou republiku připojila třeba Ekumenická akademie. „Tyto změny představují významné zlepšení pro lidi, kteří na plantážích pracují. Během poslední návštěvy zástupců kampaně na ananasové plantáži v Kostarice potvrdili pracovníci, jak důležité jsou pro ně tyto úspěchy. To je důkaz, že byla naše společná kampaň rozhodně úspěšná,” uvedli organizátoři kampaně.

Drobné pro nádeníky…

Stále je však co řešit. Dobře je to vidět na banánech, které jsou v České republice třetím nejoblíbenějším ovocem: po jablkách a pomerančích jich spořádáme nejvíc, na jednotlivce to vyjde zhruba na 9,4 kilogramu za rok. Banány jsou mnohdy ve slevách, řetězců se to vyplatí. Ač na slevových banánech moc nevydělají, lidi nalákají do supermarketu, kde nakoupí mnoho dalšího a přicházejí opakovaně. Nevydělají ale bohužel ani pěstitelé. Když si koupíme kilo banánů za 31 korun, pěstitel dostane přibližně 2,50 koruny, na dovoz jde 11 korun. Při akční ceně 25 korun za kilogram banánů dostane dělník dvě koruny…

Podle odbornice na tropické ovoce Barbory Trojak z Ekumenické akademie řetězce z prodeje banánů utrží asi 66 % ceny, kdežto plantážníci 5-9 % z ceny. A k tomu ještě šílené pracovní podmínky. „Ženy z plantáží často kvůli extrémně dlouhé pracovní době vůbec nevidí své děti, ráno brzy vstanou a nachystají jim jídlo na celý den. Předají je příbuzným nebo sousedkám a ještě než se děti probudí, odjíždějí do práce. A večer se z ní vrací už v okamžiku, kdy děti spí,“ je uvedeno v materiálech Ekumenické akademie. Na plantážích musejí pracovat i těhotné ženy, a to bez ochranných pomůcek, výjimkou není sexuální obtěžování, v Guatemale či Kolumbii jsou na denním pořádku útoky, někdy i vraždy, odborových předáků… Přitom to jde i jinak – prostřednictvím certifikace Fair Trade. Třeba v jednom ze zemědělských družstev v Panamě je dodržována osmihodinová pracovní doba, přesčasy jsou placeny, zaměstnanci mají dovolenou a dostávají nejrůznější bonusy… Výsledkem je vyšší cena pro spotřebitele, I tak ale družstvo prosperuje a férová filozofie se rozhodně vyplatí.

Tvrdá slupka, ještě tvrdší práce

Neférové podmínky zažívají i kupříkladu zpracovatelé jablíček kešú. Oříšky totiž rostou v tvrdé slupce připevněné na jablíčku, jsou to plody stromu Anacardium occidentale (ledvinovník západní), který pochází ze severovýchodu Brazílie, pěstován je hlavně v Indii (je tam zpracováváno 60 % veškerých kešú), v Indonésii, Mozambiku, Nigérii, Tanzanii a africké Guineji. Těžké je dostat kešu z tvrdé slupky. Trvdá a tlustá slupka navíc obsahuje kardol – olejnatou a vysoce dráždivou látku, která vytváří puchýře a spáleniny. „Ve většině zpracovatelen v Indii mají pracovníci alespoň nějaké ochranné pomůcky, mnoho z nich si je ale musí koupit ze svých prostředků. Někdy je k dispozici například zásaditý uhličitan draselný, který reakci kardolu neutralizuje, ale v mnohých továrnách mají lidé prostě jen ovázané ruce kusem látky. Domácí pracovníci, které si zpracovatelny najímají, jsou na tom samozřejmě ještě hůř,” uvádí v odborném textu Barbora Trojak.

Odslupkovávání kešú je podle jejích slov nepříjemná práce: skrčení lidé rozbíjí dřevěnou palicí nebo kamenem jeden oříšek za druhým, 12 a více hodin denně. „Jsou placeni podle váhy oloupaných kešú, a tak neskončí, dokud si nevydělají alespoň na základní životní potřeby. Po celodenní dřině si odnesou domů asi 45 Kč, a pokud se jim něco podaří ušetřit, skončí to v pokladničce se štítkem „věno“. V Indii se totiž tento institut bere velmi vážně a je důležitější než výživné, jídlo nebo oblečení,” dodává. I oříšky kešú lze koupit s certifikací Fair Trade.