Již 9 měsíců před vyhlášením Maďarské komuny, došlo v červnu 1918 k velké stávce dělníků železničních dílen v Budapešti, která byla krvavě potlačena střelbou. Dne 30. října 1918 proběhla v Budapešti tzv. Astrová revoluce a o den později byl předsedou nové vlády zvolen hrabě Mihály Károlyi (1875–1955) – první a jediný prezident tzv. První Maďarské republiky, prvního státního útvaru na území novodobého Maďarska. Ještě téhož dne v Budapešti rozvášněný dav ubil k smrti nenáviděného bývalého ministerského předsedu Zalitavska a osobního důvěrníka císaře Františka Josefa I., premiéra a hraběte Istvána Tiszu. Po založení Německé republiky a Rakouské republiky vyhlásili i Maďaři dne 16. listopadu 1918 Magyar Népköztársaság, Maďarskou lidovou republiku.

Nová maďarská vláda, jež se sama paradoxně nazvala lidovou, ač neměla s lidem pranic společného, nejprve v obavách vyčkávala a bedlivě pozorovala tehdejší turbulentní vývoj v Evropě, kde jeden po druhém vybuchovaly a praskaly pokusy proletářských revolt. Tento státní útvar – řekněme Maďarská lidová republika – však nebyl republikou lidovou řízenou na principech lidové demokracie a otěže státní moci v rukou pochopitelně neměla ani maďarská dělnická třída ani rolnictvo.

Vznik Maďarské republiky rad resp. Maďarské sovětské republiky

Čtyři dny po založení První Maďarské lidové republiky ustavilo levé křídlo sociální demokracie dne 20. listopadu 1918  Komunistickou stranu Maďarska, která získávala mnoho stoupenců především mezi dělníky, nezaměstnanými a vojáky.

Pod vlivem nekrvavého avšak zcela epochálního triumfu Velkého října v Rusku došlo i v Maďarsku k revoluční situaci, jejímž vyústěním byl zánik zmíněné Maďarské „lidové“ republiky a vyhlášení Maďarské republiky rad první jarní den roku 1919.  Maďarská republika rad resp. Maďarská sovětská republika či Maďarská komuna byla státem trvajícím přes čtyři měsíce do srpna téhož roku na území Maďarska a jižní resp. východní části Slovenska. K jejímu vzniku došlo v důsledku hluboké politické i hospodářské krize, jež následovala po konci první světové imperialistické války pod přímým vlivem erupce světodějných myšlenek V. I. Lenina, fenomenálního uskutečnitele  Velké říjnové socialistické revoluce.

V Budapešti tehdy došlo k pokojnému převzetí moci proletariátem, vyhlášení republiky rad a ustavení revoluční vlády složené z komunistů a sociálních demokratů, kteří se ještě téhož dne (tj. 21. března 1919) sloučili v jednotnou Socialistickou stranu Maďarska s programem realizace proletářské diktatury a těsného spojenectví se sovětským Ruskem. Do čela vlády Maďarské komuny se postavil Béla Kun, který do velení dobrovolné maďarské Rudé armády, čítající zhruba 53.000 mužů, jejíž vojáci vzešli z ozbrojených továrních dělníků z Budapešti, jmenoval lidového komisaře vojenství Maďarské radové republiky Tibora Szamuelyho.[1]

Hortyho bílý teror 

Bílý teror je označení pro dějinné události během a těsně po rozpadu Maďarské republiky rad od roku 1919. V tomto dvouletém období (1919-1921) byly organizovány represe kontrarevolučních vojáků s cílem potlačit komunistickou revoluci.

Bílého teroru se účastnily pravicové síly v Maďarsku, zahrnující různá paramilitantní seskupení a jiné dobrovolnické iniciativy obyvatelstva. V neposlední řadě i přeskupující se nová národní armáda admirála Miklóse Horthyho. Bolševici a činitelé Maďarské republiky rad, jež porazila přivolaná rumunská armáda, byli chytáni a popravováni.

Paramilitantní oddíly se soustředily i na na perzekuci Židů pod záminkou, že jsou bolševici a pomáhali Bélovi Kunovi. Odhaduje se, že za 2 roky bylo zabito cca 30 000 lidí.

Vznik Bavorské republiky rad

Střelbou a bodáky z jatek I. světové války se navrátivší soldatesky freikorpsu byla rovněž krvavě potlačena republika rad v Bavorsku, jejíž předáci v Mnichově a dalších bavorských městech dočasně převzali moc. Vláda Bavorské republiky rad pracovala od dubna do začátku května v roce 1919, přičemž samotná Bavorská radová republika ideově přímo navazovala na výsledky německé listopadové revoluce roku 1918 v Berlíně i na vzpoury rudých námořníků v Hamburku a Kielu.

Německá revoluce, alespoň v Berlíně, skončila zákeřnou a zbabělou vraždou předáků Spartakova svazu Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové. Stalo se tak z vůle sociálně demokratického prezidenta Fridricha Eberta, premiéra Filipa Scheidemanna a ministra obrany Gustava Noskeho, kdy bylo v lednu 1919 na ulicích a náměstích Berlína povražděno vojáky několik stovek nejradikálnějších dělníků. Vojákům se bohužel podařilo zajmout také revolucionáře Karla Liebknechta i Rosu Luxemburgovou. Vláda velmi dobře věděla, jaké nebezpečí by pro ni jistě představovali, pokud by byli zůstali na živu. Rozhodla se je proto po několikahodinovém výslechu spojeném s mučením chladnokrevně zavraždit. Stalo se tak 15. ledna 1919. Od té chvíle se sociálnědemokratická politika stala synonymem zrady revoluce.

Pokud jde o vládu Bavorské republiky rad, ta byla tvořena koalicí socialistických stran USPD (Nezávislá sociálnědemokratická strana Německa) se Sociálnědemokratickou stranou Německa (SPD) i některými dalšími pokrokovými levicovými subjekty a v čele revolučního státního útvaru typu komuny stál Kurt Eisner. Po jeho zavraždění jako vůdce radové republiky v únoru roku 1919 se situace v Bavorsku rychle zradikalizovala, zatímco v ostatním Německu již získávala převahu kontrarevoluce.

Bavorská republika rad byla vyhlášena dne 7. dubna 1919 pod vlivem Maďarské republiky rad. V Mnichově byla vytvořena Ústřední rada se zastoupením USPD, SPD, Bavorského rolnického svazu, anarchistů a představitelů inteligence. Komunistická strana Německa (KPD) odmítla účast pro celkovou nepříznivou politickou situaci v Německu. Ve dnech 12. – 13. dubna 1919 se však právě komunisté postavili do čela boje za udržení bavorské sovětské moci a výrazně tak přispěli k znovuustavení Bavorské republiky rad dne 13. dubna 1919 v čele Eugenem Leviné.

Bavorská republika rad provedla znárodnění bank a velkých podniků a dne 16. dubna 1919 vytvořila Rudou armádu. Po obranných bojích proti oddílům reichswehru a freikorpsu dne 4. května 1919 kapitulovala, Eugenem Leviné a další vůdci byli uvězněni a popraveni. Bavorská republika rad trvala od dubna do května roku 1919 a ztělesňovala revoluční pokus německé dělnické třídy ovlivněné epochálním rozmetáním starých feudálně-buržoazních pořádků ruským velkým říjnem a ideovou silou Lenina. 

Radová revoluční vláda Bavorska bezodkladně provedla znárodnění bank i průmyslu a neprodleně vytvořila Rudou armádu včetně Rudé gardy. Po hrdinných bojích bavorských vojáků revoluce byla Bavorská republika rad krvavě potlačena říšskými vojsky a zdivočelou soldateskou freikorpsu.

Slovenská republika rad

Byla socialistickým státem na značné části území východního a jižního Slovenska od 16. června do 7. července 1919, vzniklý pod vlivem Maďarské republiky rad v době vzestupné revoluční vlny po VŘSR a 1. světové válce.

V průběhu intervenční války proti Maďarské republice rad, jíž se zúčastnila i československá armáda, přešla maďarská Rudá armáda do protiútoku a podařilo se jí přechodně obsadit část východního a jižního Slovenska, kde pod její záštitou a po vzoru Maďarské republiky rad převzal moc místní revoluční proletariát. Dne 16. června 1919 byla v Prešově vyhlášena Slovenská republika rad, vytvořeny její ústřední orgány, jimiž byly Revoluční výkonný výbor a Revoluční vládní rada (vláda) v čele s českým revolucionářem Antonínem Janouškem.

Revoluční vláda vydala výnos o zespolečenštění výrobních prostředků a znárodnění továren nad 20 zaměstnanců, velkostatkářů a peněžních ústavů, vypracovala plán na vytvoření nových výrobních vztahů v zemědělství, zastavila činnost buržoazních soudů a nahradila je revolučními tribunály, zestátnila školy, zřídila slovenskou Rudou armádu a bezpečnostní sbor Rudá stráž. Pro krátkou dobu trvání Slovenské republiky rad se ovšem revoluční opatření nemohla rozvinout.

Existence Slovenské republiky rad byla těsně spjata s osudem Maďarské republiky rad a po ústupu maďarské Rudé armády ze Slovenska přešla slovenská revoluční vláda a jednotky slovenské Rudé armády na maďarské území. Slovenská republika rad přestala fakticky existovat a oblasti, jež dosud kontrolovala, byly 7. července 1919 obsazeny československým vojskem. USTAVENÍ SLOVENSKÉ REPUBLIKY RAD BYLO PRVNÍM POKUSEM O VYTVOŘENÍ SOCIALISTICKÉHO STÁTU NA ÚZEMÍ ČESKOSLOVENSKA a posílilo revoluční tendence v masách československého proletariátu a ovlivnilo diferenciační proces, probíhající tehdy v řadách České sociálnědemokratické strany.

Tibor Szamuely

[1] Tibor Szamuely byl maďarský komunistický vůdce, jenž se narodil ve městě Nyíregyháza na severovýchodě Maďarska. Po úspěšném absolutoriu univerzity se stal právníkem. Politicky se aktivizoval jako člen Maďarské sociálnědemokratické strany. Szamuely byl nucen narukovat jako voják do Rakousko-uherské armády, tj. Rakousko-uherských pozemních sil. Vítězství Velkého října znamenalo pro Szamuelyho jediné: dezertoval na svobodu, vstoupil do Komunistické strany Maďarska (KSM) a stal se maďarským bolševikem.

V Moskvě agitovala maďarská komunistická skupina spolu s budoucím vůdcem Maďarské republiky rad Bélou Kúnem mezi maďarskými zajatci. Mnozí z nich, včetně právě Szamuelyho a Kúna vstoupili do sovětské Rudé armády a v ruské občanské válce bojovali na straně bolševiků. Od ledna 1918 pobýval Tibor Szamuely v Moskvě a spolupracoval s Bélou Kunem v organizaci maďarských válečných zajatců podporujících ruskou revoluci. Byl rovněž členem ústředního výboru odpovědného za zacházení s válečnými zajatci. Dne 24. března byl jmenován politickým zástupcem Komunistické skupiny maďarských válečných zajatců. V průběhu zasedání se mezi 14. dubnem a 18, zúčastnil jednání delegátů.

Od 3. dubna 1918 vydával spolu s Bélou Kúnem komunistické noviny s názvem Szocialista forradalom (Socialistická revoluce). Szamuely se později odebral do Německa a v prosinci 1918 se společně s Karlem Liebknechtem a Rosou Luxemburgovou podílel na vzniku Komunistické strany Německa (Kommunistische Partei Deutschlands, KPD). Do Budapešti se vrátil dne 3. ledna 1919, stal se členem Ústředního výboru KSM a rovněž tak i nepostradatelným redaktorem Rudých novin (Piros újságok).

Tibor Szamuely byl revoluční vládou Maďarské republiky rad, jmenovitě jejím vůdcem Bélou Kunem jmenován lidovým komisařem vojenství Maďarské komuny. Szamuely dokázal s umem a brilancí sobě vlastní zorganizovat, vést a velet maďarské Rudé armádě.

Na konci května 1919 odletěl Szamuely do Moskvy aby konzultoval s Vladimírem Iljičem strategii a taktiku vedení boje za šíření světové revoluce. Jakkoli razantně Tibor Szamuely prosazoval zavedení stanného práva a funkčního třídního soudnictví, usiloval Béla Kun o konsolidaci dosaženého. Sociálním demokratům, kteří byli rovněž členy Revoluční rady vlády, šlo v zásadě o udržení ultralevičáckých živlů kupících se okolo zuřivce Cserného pod kontrolou. V důsledku toho se na konci dubna 1919 lidový komisař vojenství Vilmos Böhm rozhodl odzbrojit teroristické skupiny. Postupně docházelo k rozkolu mezi předáky Maďarské radové komuny, který byl násilně ukončen utopením maďarských bolševiků v krvi a potlačením první maďarské revoluce proletariátu intervenčními vojsky. Stalo se tak na apríla, 1. dubna 1919.

Maďarská sovětská republika trvala po dobu pouhých šesti měsíců do 1. srpna 1919, kdy její vůdce Béla Kun prchl v očekávání obsazení Budapešti z řetězu puštěných rumunských bílých vojáků. Szamuelymu se v poslední chvíli podařilo uniknout zuřivé, zběsilé antikomunistické odvetě „Bílého teroru“. Doslova za pět minut dvanáct, dne 2. srpna 1919, dokázal Tibor Szamuely zmizet do Rakouska, kde byl okamžitě zatčen rakouským četnictvem. Maďarské, stejně jako rakouské orgány uvedly, že se Szamuely zastřelil.  Ve svých Pamětech manželka Bély Kuna uvádí, že ji Szamuely o svém chystaném záměru spáchat sebevraždu, pokud by mu hrozilo zatčení, pověděl a ukázal ji pistoli ukrytou v jeho oblečení. Jiná verze maďarských komunistů uvádí, že Tibor Szamuely byl zastřelen na hranici.

Zpracoval Lukáš Sluka