Tajné vojny Veľkej Británie: Keď Briti zabíjali v mene sultána v Ománe

Jedna strategicky nezbytná válka, již Británie vedla přes deset let, byla po většinu času vedena v naprostém utajení. V lednu 1972 otevřeli čtenáři Observeru svůj deník a uviděli zprávu pod titulkem: „UK (Spojené království) bojuje v tajné válce v Zálivu?“ téhož dne přinesl Sunday Times podobný článek s otázkou: „Je Dhofar britskou přísně tajnou válkou?“ Britské jednotky, prozradily deníky, jsou zapojeny ve válce, v níž ománský sultán bojuje proti partyzánům v horách Dhofaru na jihu země.

Čtyři roky předtím donutila devalvační krize vládu Harolda Wilsona ke slibu, že britské síly budou staženy ze všech míst východně od Suezu do prosince 1971 – s jedinou výjimkou malé jednotky, jež měla zůstat v Hong Kongu. Teď chtěl článek Observeru vědět: „Stáhla Británie skutečně všechny své síly z Perského zálivu a Arabského poloostrova? Nebo britská vláda vede, tak jako Američané v Laosu, tajnou válku bez vědomí parlamentu a veřejnosti?“ Observer našel jednoho z předáků vzpoury, který řekl jeho reportérovi, že válka začala „výbuchem“ v zemi 9. června 1965, spuštěným tím, co popsal jako bídnou místní správu a „útlak ze strany Britů“. V době, kdy Observer a Sunday Times uveřejnily své první váhavé zprávy, Británie už byla ve válce v Ománu šest a půl roku.

Sultanát Omán, ležící na jihozápadním cípu Arabského poloostrova, hraničí na severu se Sjednocenými arabskými emiráty a na na západě a jihozápadě se Saúdskou Arábií a Jemenem. Země se také táhne podél Hormuzského průlivu, 33 mil široké vodní cesty, po níž se dostává na trh ropa z Perského zálivu. V 60. létech (20. stol.) přicházelo přes 60 % surové ropy západního světa ze Zálivu, s giantickými tankery, proplouvajícími Hormuzskou šíjí každých 10 minut. S plynoucí ropou místní ekonomiky vzkvétaly a stávaly se z nich významné trhy pro vyvážené britské zboží: Londýn se začal ještě více obávat o ochranu svých zájmů v oblasti i místních vládců, kteří je podporovali.

Po 19. a 20. století si Británie zachovávala kontrolu po sobě následujících ománských sultánů, aby zabránila jakékoli jiné koloniální mocnosti získat oporu v oblasti. Dosáhla toho jednoduchým prostředkem: penězi. Uprostřed 60. let dostával tyranský vládce země, sultán Said bin Taimur, přes polovinu svého příjmu přímo z Londýna. Teprve v roce 1967, kdy začala být poprvé čerpána ze země ománská ropa, začala země vytvářet většinu svého vlastního příjmu.

Británie dokonce i tehdy vykonávala nesmírnou kontrolu nad sultánem. Jeho ministr obrany a šéf zpravodajské služby byli důstojníci britské armády, jeho vrchní poradce byl bývalý britský diplomat a všichni vládní ministři byli až na jednoho Britové. Britský velitel ozbrojených sil ománského sultána se denně setkával s britským atašé pro obranu a jednou týdně s britským velvyslancem. Sultán neměl žádný oficiální vztah s jinou vládou než s britskou.

Oficiální britský postoj byl, že Sultanát Maskat a Omán je plně svrchovaný a nezávislý stát. pravda je, že to byla de facto britská kolonie. Jako takové byly po sobě jdoucí britské vlády zodpovědné za otřesné politické, společenské a ekonomické podmínky, jež sultánovi poddaní snášeli a jež tvořily a živily lidovou revoltu.

V polovině 60. let (20. století!) měl Omán jednu nemocnici. Míra kojenecké úmrtnosti tu byla 75 % a průměrná délka života kolem 55 let. Byly tu pouhé tři základní školy – jimž sultán často hrozil, že je zavře – a nebyly tu žádné střední školy. Výsledkem toho bylo, že pouhých 5 % populace umělo číst a psát. Neexistovaly tu telefony ani žádná jiná infrastruktura kromě řady starověkých vodních kanálů. Sultán zakázal všechno, co považoval za úpadkové, což znamenalo, že Ománci nemohli vlastnit rádia, jezdit na kole, hrát fotbal, nosit sluneční brýle, boty nebo kalhoty a ve studních nesměli používat elektrické pumpy.

Ti, kteří se provinili proti sultánovým zákonům, mohli čekat krutý trest. Docházelo k veřejným popravám. Podmínky v jeho věznicích – kde pákistánské stráže dostávaly rozkazy od britských dozorců – byly popisovány jako strašně, s velkým počtem vězňů spoutaných k sobě navzájem v temných kobkách, bez náležitého jídla a lékařské péče.

Ománci pohrdali – a zároveň se jich báli – sultánem i Brity, kteří jej drželi v postavení a tajně podorovali jeho politiku nerozvíjení. Nepřekvapuje, že sultán musel často apelovat na Brity, aby mu poskytli vojenské síly k ochraně před vlastním lidem.

V 50. létech (20. stol.) došlo k četným povstáním na severu země, jež byla potlačena britskými silami. SAS a RAF byly kritické k úspěšnosti těchto operací proti vzpourám. Například od července do prosince 1958 RAF podnikla proti povstalcům 1 635 bojových letů a shodila 1 094 tun of bomb a vystřelila 900 raket na ně, na jejich horské vesnice a na zavlažovací zařízení. Byl to více než svojnásobek váhy bomb, jež shodila Luftwaffe na Coventry v listopadu 1940.

Povstanie v provincii Dhofar

V roce 1966 vypuklo nové povstání na jihu země, mezi lidem v provincii Dhofar. V příštím roce, poté, co přežil pokus o atentát, odešel sultán se svou dhofariskou manželkou do paláce na pobřeží v Salalahu. Byl tak málo vidět, že mnozí z jeho poddaných nabyli přesvědčení, že je mrtvý a že jim to Britové tají.

Pro novou labouristickou vládu znamenal těsný vztah s klientským sultanátem ideologický problém. Labour party byla zvolena v roce 1964 s manifestem, jenž obsahoval závazek, že povede v rozvojovém světě novou „válku s nedostatkem“ a bude bojovat za „svobodu a rasovou rovnost“ ve valném shromáždění OSN. Vyvolalo by nesnesitelné ponížení, kdyby bylo vešlo obecněji ve známost, doma i v zahraničí, že Omán je poslední zemí, kde otroctví zůstávalo legální. Sultán vlastnil kolem 500 otroků. Odhadem 150 z nich byly ženy, jež držel ve svém paláci v Salalahu; o počtu jeho mužských otroků se říkalo, že jsou yzicky deformovaní krutostmi, jimiž trpěli.

Po povstáních v 50. létech byly ozbrojené síly ománského sultána reorganizované, s britskými poradci, výcvikem, vybavením a penězi. Do jejich řad vylo naverbováno více Ománců, ale všicni důstojníci byli Britové. Někteří byli „podporovaní důstojníci“, další byli takzvaní smluvní sůstojníci nebo žoldáci, kteří předtím sloužili v Ománu s britskou armádou nebo se rozhodli vrátit, aby dostali nějakou slušnou odměnu.

Zpočátku povstalci, jimž čelili v Dhofaru, byli arabští nacionalisté. Ale západně od Dhofaru leží Aden, z něhož byli Britové nucení se stáhnout na konci roku 1967, tváří v tvář stále násilnějším povstáním. Britská vláda byla nahrazena marxistickým státem, Jemenskou lidově demokratickou republikou, jež dostávala pomoc z Číny a Ruska. Od počátku roku 1968 se dhofarské národní povstání rozvíjelo do Čínou podporovaného revolučního hnutí s panarabskými ambicemi. Pro britské důstojníky ale byl nepřítele vždycky prostě adoo – arabští nepřátelé. Do konce roku 1969 se adoo zmocnili přístavního města Raysut, a počátkem následujícího roku kontrolovali většinu náhorních plošin a byli na dostřel základny RAF v Salalahu.

Nová ropná pole v poušti mezi Dhofarem a hlavním městem Muscatem začala vypadat zranitelně. Někteří v Londýně rozvíjeli ustrašenou středovýchodní dominovou teorii, v níž předpokládali, že Hormuzský průliv spadne pod komunistickou kontrolu.

stefano-mazzariol-oman-1665-article-10

Britská reakce byla nelítostná. „Vypálili jsme vzbouřené vesnice a postříleli jejich kozy a krávy,“ napsal jeden důstojník. „Jakékoli nepřátelské sbory, jež jsme dobyli, byly použity v Salalah souk coby užitečné poučení pro možné budoucí bojovníky za svobodu.“ Jiný důstojník vysvětloval, že na rozdíl od Severního Irska, kde se vojáci starali, aby se vyhýbali zabití nebo zranění těch, kteří nebojovali, je přesvědčený, že v Dhofaru nejsou žádní nevinní, ale jen adoo: „Jediní lidé v této oblasti – civilisté tu nejsou – jsou všichni nepřátelé. Proto můžete začít svou práci, ostřelování oblasti a opětování palby ručních zbraní, bez obav, že byste záhli nevinné.“

V odhodlání potlačit lidové povstání proti krutosti a bezohlednosti despoty, podporovaného a financovaného Británií, Brity vedené síly otrávily studně, vypalovaly vesnice, ničily úrodu a střílely dobytek. Během vyslýchání vzbouřenců rozvíjely mučící techniku, experimentovali s hlukem. Oblasti hustě osídlené civilisty byly měněny na zóny s nekontrolovanou palbou. Nelze se divit, že Británie chtěla vybojovat tuto válku v naprostém utajení.

Nebylo třeba se uchylovat k Zákonům o oficiálních tajemstvích (Official Secrets Acts) nebo k tzv. „D-notice systému“ (v Británii oficiální pokyn médiím zveřejňovat určité tajné informace; pozn. překl.) k utajení dhofarské války a nelístostného způsobu, jakým byla vybojována, před vnějším světem. Byly zapojeny dva jednoduché prostředky: žádní novináři nedostali povolení vstoupit do země, a nikdo ve vládě se o válce nezmiňoval. Například když Wilson zveřejnil zprávu o labouristické vládě v létech 1964-70, zmínil válku, již USA vedly ve Vietnamu, téměř dvěstěpadesátkrát. Válka již vedla jeho vlastní vláda v Ománu, nebyla zmíněna ani jednou.

Ačkoli Wilsonova vláda měla všechny důvody být citlivá k vojenské podpoře, poskytovala ji otroky vlastnícímu despotovi, jehož vláda se dala milosrdně popsat jako středověká, a byly tu i další důvody ji plně zahalit tajemstvím. Byla to éra, v níž rozvojový svět a OSN odmítaly kolonialismus, a arabský nacionalismus po celá desetiletí nabýval na síle. Bylo proto životně důležité pro důvěryhodnost UK na Středním východě, že jeho ruka měla v Ománu zůstat co nejvíce skrytá.

John Akehurst, velitel sultánových ozbrojených sil od roku 1972, naznačuje další důvod k tomu, proč si britská vláda nepřála přilákat pozornost ke své válce v Dhofaru: „Byli asi nervózní, že to začalo vypadat, že ji ztratíme.“ S jistotou od léta 1970 probíhala britská tajná válka tak špatně, že bylo voláno po zoufalých opatřeních.

Ománska ropa v rukách Britov

26. července ministerstvo zahraničí v Londýně oznámilo, že sultána Saida bin Taimura sesadil v palácovém převratu jeho devětadvacetiletý syn Qaboos bin Said. (https://www.theguardian.com/commentisfree/2011/mar/04/oman-sultan-qaboos-despot) ve skutečnosti byl převrat čistě britskou záležitostí. V Londýně jej naplánovala MI6 a státní zaměstnanci Ministerstva obrany a Ministerstva zahraničí, a uvedli jej do pohybu po volbách, jež vnesly Edwarda Heathe do Downing Street.

Nový sultán okamžitě zrušil otroctví, zlepšil zavlažovací infrastrukturu země a začal vydávat své ropné příjmy na své ozbrojené síly. Dorazily jednotky SAS, nejprve jako sultánova tělesná stráž, poté v síle dvou divizí, aby bojovaly s adoo. Nakonec se příliv otočil, novinářům byl dovolen vstup do země a v létě 1976 byla válka vyhraná.

Strategicky byla dhofarská válka jedním z nejdůležitějších konfliktů 20. století, protože vítězové mohli očekávat, že budou kontrolovat Hormuzský průliv a tok ropy. Tisíce lidí zemřely, Britové zvítězili a světla na západě zůstala rozsvícená. Dnes je válka stále předmětem studia na Fakultě společného velitelství ozbrojených složek a personálu (Joint Services Command and Staff College) v Británii. Ale díky způsobu, jakým byly informace o dlouhé kampani tak úspěšně potlačovány v době, kdy byla vedená, je všechno jen ne vytržená z paměti národa. Stejně jako britské války v Eritrei, Indočíně, Holandské Východní Indii a Borneu si ji v Británii pamatují jen ti, kteří ji vybojovali, a jejich rodiny.

Některé aspekty úlohy Británie v převratu a válce zůstávají hlubokým tajemstvím Britského státu. Wilsonova korespondence o Ománu, například, i korespondence jeho nástupce Heathe, má zůstat nepřístupná historikům i veřejnosti do roku 2021. V roce 2005 vydalo Ministerstvo zahraničí stručné memorandum, jež popisuje způsob, jímž se ministr obrany starého sultána, plukovník Hugh Oldman, chopil vedoucí úlohy v plánování převratu, jímž byl sesazen vládce Ománu, aby byl zabezpečen britský přístup k ropě a vojenským základnám v zemi. Dokument byl kvapně stažen – jeho vydání bylo podle Ministerstva zahraničí nešťastnou chybou.

Prevzaté z webu Komunistického svazu mládeže – KSM http://www.ksm.cz/ze-zahranici/tajne-valky-britanie.html

Ian Cobain

Tento článek je upravený výtah ze studie Iana Cobaina o státním tajemství v UK, The History Thieves